Rabbitdogs (3)

Anotace: Výprava lidských kosmonautů se setká s cizí rasou, jak toto setkání dopadne?

/7. - vzpomínky - Johnovo dětství - Země/


"Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná. A nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží," četla babička svému vnukovi. V krbu plápolal oheň a jeho plameny ozařovaly celou místnost. Divoce a zároveň krásně probleskovaly a na stěnách vytvářely prapodivné obrazce. Venku byla zima. Foukal studený severák a všude bylo plno sněhu. Toho roku ho napadlo až příliš. Vysoké závěje číhaly na své oběti. Ale marně. Nikomu se nechtělo jít ven. Dokonce i psi se choulili ve svých boudách a stočení na hromadě slámy naslouchali hukotu větru. Tiše mžourali do tmy a sem tam si zasteskli. Čas od času se ozvalo divoké a protáhlé vlčí zavytí. Já jsem tu pánem, nesl se hlas. Ale jakým pánem? Všude byl sníh. Přikryl i ty vysoké hory za vsí. Divoké a nelítostné štíty, od kterých přicházelo tajemné hučení. Jakoby i vítr vyprávěl svým mladším bratrům dávné pověsti. Babička dočetla a odložila knihu na polici. Pak si vzala vnoučka na klín a pohladila jej po černých vlasech. Oheň vesele praskal a všude bylo teplo a útulno. Venku však byl mráz, až praštělo. Hvězdy se zlatě blyštily a mžouraly na svět.

"Babi?" zeptal se po chvilce chlapec. "Proč byl na začátku kámen a voda?"
"Asi proto, že to tak muselo být. Nikde nebylo ani živáčka. Jen nad tou nevzhlednou bramborou se tiše linula veliká a tajemná a dobrá síla, které je tu i teď."
"Teď?" divil se chlapec. "Proč ji nevidím?"
"Protože ji člověk nemusí vidět. Stačí, když ví, že existuje. Bdí nad ním a ochraňuje ho."
"A to dává pozor nad všemi?"

"Nad všemi," souhlasila. "Nad některými více a nad jinými méně."
"Řekni mi, babi, co je nad nebem? Co je tam daleko, kde svítí hvězdy?"
"Jak to mám vědět? Já jsem tam nebyla. Třeba se jednou na nějakou hvězdu podíváš." řekla a v duchu se ptala, proč by tam měl člověk chodit, co mu chybí tady na Zemi?

Co chybělo člověku do doby, než se naučil létat? Právě to létání? Začal hvězdám závidět jejich lesk, nezávislost a toužil být jako ony, vznášet se v propastné prázdnotě, která se táhne na všechny strany a mizí kdesi v nekonečnu. Postavil si velké koráby, aby se na nich vydal hledat nové světy, velké a tajemné galaxie. A začal se vydávat daleko za svými sny. Opustil svou planetu, aby ji už nikdy nespatřil. Zemi, bez které by nebyl nic. Chlapec se zahleděl do babiččiných očí a spatřil v nich slzy. Člověk stále touží po poznání, chce být dokonalý a vědět to, co ví ten, kdo stvořil tento svět.

"Možná, že máš pravdu. Třeba se jednou podíváš k některé hvězdě."
"Co jsi říkala, babičko?" otázal se chlapec. "Já jsem přece nic neříkal?"
"To nic, to mi jen tak vyklouzlo z úst, Johne. A teď spi, musíš být silný, aby ses tam dostal. Moc silný, chlapče."


/8. - současnost - orbit Černé planety/


Velká zasedací místnost se pomalu vyprázdnila. Většina přísedících se rozešla za svými úkoly. Zůstalo zde jen několik osob. Velitel výpravy probíral s několika vyvolenými poslední body připravovaného průzkumu.

"Arthure, poletíte s Gamou. Místo, na které se máte napojit, znáte. Rychlost snižte na minimum, pokud do ní jen trochu více žduchnete, slítnete tam dolů i se stanicí."
"Kdo nás bude zajišťovat?" přerušil jej Arthur. "Kolem planety je proměnlivé radiační pole, které často zabraňuje v komunikaci mezi posádkami."
"Delta. Spustí do atmosféry sondu," odpověděl mu velitel lodi. "Po skončení úkolu se bude držet stranou a bude sledovat pohyb a chování stanice, takže při sebemenším náznaku nebezpečí budete včas varováni."
"Kolik nás poletí?"
"Nemá cenu, abyste letěli všichni," pohlédl John na Arthura. "Budete mít pod svým křídlem pět lidí. Doufám, že je ve zdraví přivezete zpátky."
"Co tam hledáme?"
"Něco, co zbylo po těch, kteří ji kdysi obývali," řekl John tiše. "Až tam budete, poznáte sami, že tato stanice není tak úplně naše, jen jsme si ji trochu přizpůsobili. Na její palubě jsou data, která jsme nestačili odvézt, prostě jsme je zde nechali pro příští expedici, ani já jsem netušil, že se sem znovu vrátím."
"Takže tam jdeme jenom pro ta data?" zeptal se Arthur velitele mise.
"Sonda nemá dost energie na to, aby s námi komunikovala a díky tomu radiačnímu pásu, kterým také musíte proletět, by byl jakýkoliv přenos dost nespolehlivý," řekl mu John. "Proto ta cesta. Pokud se stanice zřítí do atmosféry dřív, než ta data získáme, půjde o zásah vyšší moci a nic s tím nenaděláme."
Arthur němě přikývl.
Hlavní navigátor se ležérně opíral o stěnu, mlčel, jen poslouchal rozvíjející se dialog. Jediný, kdo nemohl tato sezení vystát, byl Mick, hlava a duše všech opravářů a údržbářů na lodi. Netrpělivě se ošíval na svém místě, počítaje v duchu čas, jež mu utíká pod rukama.

"Děje se něco, Micku?" zeptal se ho navigátor.
"Myslím, že mě tu už nepotřebujete. Rád bych šel po své práci, Johne."
"Technika je připravená?" zeptal se ho velitel namísto odpovědi.
"Čekáme jen na pokyn."
"Běžte, Micku," poplácal ho John po rameni. "Upalujte do přístavu. Přijdeme tam za vámi."
"Můstek volá kapitána. Opakuji: můstek volá kapitána," ozval se palubní rozhlas.
"Kriste pane, co se zase děje?" jen co John uslyšel výzvu, vymrštil se na svých dlouhých nohách a skokem byl u telefonu. "Slyším."
Zbývající tři muži napjatě čekali. Mick se ještě nestačil vytratit a tak jen s rostoucí nervozitou čekal, co se bude dít dál.
"Jdeme na to," praštil John se sluchátkem. "Vypadá to, že stanice nemá zájem o naši návštěvu. Musíme sebou hodit."
Rozešli se.
"Prosím službu, aby se dostavila na svá místa. Všichni členové posádky, kteří mají službu, na svá místa. Operace je zahájena."


/9. - současnost - orbit Černé planety/


"Gama volá obsluhu výpustě, přepínám," zahučel Arthur do mluvítka přilby a zakřenil se na svého kolegu. "Pusť to z hlavy, Patriku, pro jedno kvítí slunce nesvítí."
"Hotovo, jsme připraveni k odletu," ohlásil druhý pilot ukončení předletové kontroly. Dělal to vždy, jako by nedůvěřoval palubnímu počítači.
"Obsluha rozumí, připravte se k sestupu do komory," slyšel Simonův hlas. Zkusil si jej představit před očima, ale nepodařilo se mu to.
Byl příliš individuální, nepředstavitelný a nezjistitelný, jako nejlépe ukrytá štěnice. Nikdo z posádky se v něm nevyznal, budil v nich jiskřičku nejistoty a pocitu ohrožení. Zatracený chlap.
"Zavíráme za vámi vnitřní desky uzávěru," slyšel znovu jeho hlas. Ponořili se do namodralého šera, když je jeřáb spustil dolů do prostoru přechodové komory a než se od něj odpoutali, byla v komoře zrušena gravitace.
"Do prdele práce!" vztekal se druhý pilot. Nikdy nebyl na ten moment připraven. Vždy se z nenadání takřka vznášel u stropu kabiny. Arthur se na něj pobaveně zahleděl.
"Proč nic neřeknou?" hleděl na něj druhý pilot s námahou zrudlým obličejem, když si utahoval pásy. "Cítím se jako malý kluk."
"Máte zelenou," vmísil se do jeho monologu dispečerův hlas. Nehýbali se. Stále se vznášeli v prostoru přechodové komory, přestože bylo vše připraveno k jejímu opuštění. Zírala na ně prázdnota, ohraničená světly hvězd, různobarevnou září mezihvězdného prostoru a výsečí atmosféry planety. Černá perla topící se v záři červeného slunce. Byly to neskutečné pocity a neskutečný pohled, nic co by se dalo vyjádřit slovy.
"Máte už dobrou minutu prodlení, Opakuji, opusťte komoru."
Ignorovali jeho hlas. Ať si vříská, parchant jeden. Uchechtl si Arthur.
"Opouštíme přechodovou komoru." zabručel do mikrofonu a zatáhl za páku plynu. Letoun se lehce vyhoupl z lůna lodi. Proletěl otevřeným oknem Bariery a proměnil se v malou třpytící se tečku.
"Tady je John, Arthure. Proč vám to trvalo tak dlouho?"
"Technické problémy," vyštěkl Arthur a ohlédl se přes rameno za lodí, majestátně se vznášející na oběžné dráze.
"Jsme na únikové dráze. Hlaste parametry letu," řekl místo odpovědi. Mrkl na muže ve vedlejší sedačce. Byl již připoutaný, klidný a soustředěný.
"Nevidím ji," řekl Arthurovi. "Kde je?"
"Musí tam někde být." Ohlásila se loď. "Máme ji na radaru. Pokračujte v letu, pánové."
"Gama rozumí. Kontakt. Za pět minut přecházíme z radarového na vizuální kontakt. Máme ji, opakuji stanice zachycena. Je nízko. Sakra nízko, slyšíte?"
"Ano slyšíme vás," ozval se Johnův hlas.
"Pořád chcete, abychom se k ní přisáli? Patnáct minut do přistání. Začíná pozvolna rotovat. Ne víc jak metr za minutu.
"Pokračujte v akci," slyšeli hlas velitele lodi. Musel se zbláznit, pomyslel si Arthur. Blížili se.
Každým nadechnutím byli blíž k té věci, která začala nabývat svůj skutečný vzhled a tvar.
"Dvacet metrů od místa přistání je dlouhé rameno s anténou, proč jste nám o tom neřekli? Přepínám," ozval se druhý pilot Gamy a čekal na odpověď.
"Nechtěli jsme vás tím rozptylovat," opět Johnův hlas.
Copak, že má takovou starost? Pomyslel si Arthur.
"Ještě deset minut," zavrčel do mikrofonu.
"Tohle nedopadne dobře," vydechl druhý pilot.
"Nemaluj čerta na zeď," řekl mu Arthur. Očima bloudil v prostoru kolem stanice. Je nízko. Opakoval si v duchu svá vyřčená slova. Jak dlouho bude ještě trvat, než spadne? Půl hodiny?
Hodinu?
"Hodně štěstí. Jste mimo náš přímý dosah," slyšeli ve sluchátkách hlas z lodi. Jste mimo náš dosah. Ticho. V kabině vládlo tíživé ticho, bodající bolestivě do uší. Přibližovali se a pak uslyšeli poslední slova z lodi, než proletěli slabým radiačním pásem. "Najděte ta data a vypadněte odtamtud."
Obrysy stanice se stále zvětšovaly. Ještě pět minut. Oba se na sebe podívali s otázkou v očích: Vyjde to? Arthur pohlédl úkosem ven. Černá, usmolená atmosféra planety se hrozivě blížila. Jak jsme nízko? Arthur se snažil v duchu určit přibližnou výšku, ale nedařilo se mu to. K čertu s tím, Pustil to z hlavy.
"Možná, že jsme první, ale taky poslední, kteří se odvážili až k hranici bezpečné přitažlivosti.
Co ty na to, Patriku?"
"Přemýšlím," vydal ze sebe druhý pilot, ani přitom nehnul brvou. Arthur se na něj překvapeně podíval: "Cože?"
"Jaká je pravděpodobnost. Jakou máme šanci, že to spadne bez nás," pohlédl na z míry vyvedeného Arthura. "Vypadáš jako strašák do zelí."
"Kriste pane," chytil se Arthur za hlavu.
"Ta stanice není naše, kapitáne," vyštěkl druhý pilot. "Někdo ji tu musel nechat. Nevíš náhodou, proč má náš starej takový zájem na tom, abychom se na ni podívali? A to ještě dřív, než se usmaží?"
"Naše? Proč by neměla být naše?" zeptal se jej Arthur a pohlédl na objekt na oběžné dráze.
"John přece říkal něco o tom, že jsme si ji od někoho vypůjčili, ale od koho?"
"Protože to jinak nedává smysl, Arthure. Nevím, proč tu jsme, ale musíme být už třetí expedicí. Ještě ti to nedošlo?" Někdo tu byl před Johnovou první návštěvou tohoto světa. Jak jsme se o této planetě vůbec dozvěděli? Odkud lidstvo přišlo na to, co se děje na téhle planetě, kapitáne?"
"John nám neřekl všechno?" zeptal se Arthur svého druhého pilota. "Tak o co tu vlastně jde? Soustředíme se na přistání, na otázky zbude dost času, až dorazíme k cíli."