Rabbitdogs (5)

Anotace: Výprava lidských kosmonautů se setká s cizí rasou, jak toto setkání dopadne?

/13. - současnost – orbit Černé planety/


Přibližovali se.
V prázdnotě před nimi nad černou atmosférou obří planety visela stanice, cíl cesty. Obrovský kus hmoty odsouzený k zániku. Nic než opuštěná orbitální základna, mírně se otáčející a mířící nevyhnutelně k povrchu planety. Byla to jen vyrobená věc, plná nevyslovených otázek a odpovědí. Jedno však věděli určitě, někdo ji zde zanechal, ale oni to nebyli. Blížili se k terminálu. Ještě chvíli a zdejší slunce jim zmizí za obzorem. Čas plíživě plynul, jako by vůbec neexistoval. Přibližovali se, jejich rychlost zvolna klesala, ještě několik desítek metrů.

"Musíme si pospíšit, Patriku," otočil se Arthur ke svému pilotovi. "Za chvíli tu bude tma jako v pytli. Jestli se nepřipojíme, dokud nám nezhasnou světlo, zůstaneme trčet nad stanicí a nikdy se nám to už nepodaří."
"Ještě chvíli," zavrčel pilot. "Vyjde to, musí to vyjít."
V duchu si však říkal: Co by se stalo, kdybychom v posledním okamžiku ucukli? Kdo by nám mohl cokoli dokázat? Jsme tu sami, co myslíš, Arthure? Na chvíli pohlédl na jeho kamennou tvář.
Copak se ti honí v hlavě?
"Reflektory. Zapni je, Patriku."
"Zapojeny," ohlásil se pilot. Co bys řekl tomu, kdybych teď změnil kurs, Arthure?
"Připravíme se na kontakt."
"Místo přistání označeno. Automatika zapojena. Zbývá sto dvacet sekund," pronesl pilot, avšak v jeho mysli stále kolovaly jiskřičky pochybností. Otočíme to?
Arthur se nehýbal. Tiše civěl před sebe. Nepřítomně hleděl vpřed. Ještě je čas,
"Devadesát sekund," prořízl ticho pilotův hlas. "Jestli..."
"Pokračujeme v manévru," zavrčel Arthur. "Brzdící trysky."
"Zapojeny," natáhl se pilot před sebe. Zatraceně.
"Sedmdesát sekund."
"V pořádku," vydechl Arthur, vypadalo to, jakoby se vzdal jakéhosi zlého snu. "Zvládneme to."
"Určitě?" zeptal se pilot. Ihned uslyšel odpověď: "Určitě."
"Minuta," pronesl nerozhodně pilot. "Vzdáš to, Arthure?"
"Máš strach, Patriku?" zeptal se ho znenadání Arthur.
"Jo, klepou se mi kolena," přiznal se pilot.
"Kolik ještě?" pokusil se Arthur o úsměv přes ochranné sklo. Ještě kousek, říkal si, ale měl v mysli stejné obavy. No tak, holka, nezlob. Pozoroval nedaleká ramena s anténami. Pohlédl na pilota.
"Pozor na tu konstrukci," řekl mu velitel. "Ta stanice není opravdu naše."
"Nemyslím na nic jiného, kapitáne," nechal se pilot slyšet. Zatracená práce. Už je pozdě. Ještě chvíli a přejdeme na kontakt.
"Deset sekund."
"Rychlost?" vyštěkl Arthur.
"Dva metry za sekundu, Brzdíme."
"Co naváděcí kříž?" zeptal se pilota, i když měl před očima obrazovku naváděcího systému stejně jako on.
"Držíme se. Přímo na střed."
"Kolik?"
"Pět sekund, čtyři, tři, dva..." odpočítával pilot nahlas. Dvě vteřiny před kontaktem ztratili všechnu rychlost.
"Spojení," vykřikl Arthur a mrkl na svého kolegu.
"Sedíme. Všechny styčné body pozitivní."
"Doufám jen, že se na zpáteční cestě odpojíme, nerad bych přišel o přechodový uzel raketoplánu. Řekni ostatním, že jsme na místě."

Pohlédli ven. Před přídí stroje byl jen chladný a nezúčastněný kov. Slitina ocele, titanu a bůhví čeho ještě. Jsme tady. Několik stovek kilometrů nad černou vířící kaší, která čeká na své sousto. Několik sekund seděli nehybně v křeslech a vychutnávali ten dobře známý pocit strachu a narůstající zvědavosti.

"Řekni ostatním, že," Arthur ukončil v půli svou větu a pohlédl na pilota. "Řeknu jim to sám. Snad se v tom bordelu neztratíme."


/14. - současnost – povrch Černé planety/


Konečně se rozhoupali. Zvolna se donutili k nějaké aktivitě. Jako mravenci po dlouhé zimě, ještě podchlazení a otupělí, ale již vylézající ze svých děr.

"Připravte transportér, Royi," zavolal Tom na řidiče. Rozednívalo se. V pravém slova smyslu jen tma ztrácela svou černotu, a vystřídalo ji narudlé šero.
Slunce však nebylo vidět. Skrze hradbu černých bachratých mračen prosvítalo jen jeho načervenalé spektrální světlo. Jeho paprsky krvavě ozařovaly krajinu kolem. Balvany, kamení i písek.
"Všechno je připraveno," ohlásil se Roy. "Kontrolu jsem už provedl."
"V pořádku," přikývl Tom. Přílišná aktivita škodí, pomyslel si a pohlédl na něj.
"Kam chcete jet, Tome?" zeptal se jej řidič i záložní pilot v jedné osobě.
"To už není vaše starost, Royi," mrkl na něj a otočil se k odchodu. Vichr dul svou obvyklou silou.
"Letěli jsme podle radiomajáku, než se nadobro odmlčel, proč jsme přistáli sto mil od něj?" zabodl pilot do něj svůj zrak. "Nechceme se prozradit? Před kým? Možná už o nás vědí, pokud je jich více."
"Už jsem vám řekl, že to není vaše starost. Koukejte, ať jsme připraveni vyrazit."
"To už," Roy se zarazil. "Ano pane."
"V pořádku," přikývl Tom. "Uvidíte, že když přestanete myslet na některé věci, bude se vám žít i spát lépe než doposud. Nemíchejte se do věcí, do kterých vám nic není."
"Myslet si můžu, co chci?" zeptal se ho.
"To vám zakázat nemůžu," houkl na něj Tom a v duši se ptal, co se s nimi vlastně stalo.
Nevěřili by mi, kdybych jim řekl, že už jsem tu jednou byl. Na chvíli spočinul jeho zrak na pilotovi, zpytavě se mu zahleděl do očí.
"To je všechno, co jste mi chtěl, Royi?" řekl nahlas.
"Doufám, že se vrátíme."
"Pochybujete o tom?" zašklebil se Tom. Vrátíme se? Ptal se sám sebe. Kolik jich tu tehdy zůstalo? Historie se opakuje. Možná, že kdyby se nestala ta nehoda na lodi. Zatraceně. Mlčky se otočil a odešel za ostatními. Nechal za sebou mlčícího pilota, stojícího v němém úžasu. Co se tu sakra děje?
"Vítám vás v podsvětí," usmál se Tom na své mužstvo. Mlčky na něj hleděli. Patnáct mužů a jedna žena. Seděli na svých místech jako vytesané mramorové sochy bez života. Kousek od nich ležely na podlaze velké kabiny transportéru speciální kontejnery.
"Přišli jsme pro ně. Pro Rabbitdogs. Jsou jiní než my. Umí mnoho věcí. Nepřišli jsme je zabíjet. Odvezeme jich tolik, kolik jich pobereme. Když budou útočit, budeme se bránit. Odveďte svou práci a vrátíme se k raketoplánu, a s ním zpět na loď. Takové jsou rozkazy. Děláme jen svou práci, Toť vše."
Neodpověděli mu.
Nikdo se nepohnul, nikdo neotevřel ústa, aby se zeptal na podrobnosti. Seděli tu jako ovce. Ovce určené na porážku. Díval se na každého zvlášť, měřil si jednotlivé tváře a přemýšlel, co od nich může čekat. Jedinou osobu, kterou už znal z dřívější výpravy, byla Jane. Ale ta zůstala tehdy na lodi. Sám nevěděl, proč se nechal přemluvit a vzal ji sem dolů do toho pekla, příšerné symbiózy kamení a živlů.

"Za hodinu vyrážíme," řekl jim. "Dejte si záležet, ať máte všechno připraveno. Pro nikoho a pro nic se nebudeme vracet."


/15. - současnost – orbit Černé planety/


"Jsme v hlavním koridoru," řekl Arthur do vysílačky. Patrik se neozval. Arthur ani nečekal, že se ozve. Stáli několik metrů za přechodovou komorou stanice a rozhlíželi se kolem. Stanice byla opuštěná a bez kyslíku, o tom nebylo pochyb. Chvíli váhali, jako by se báli vykročit. Všude na důležitých místech viděli dva druhy nápisů, lidské a ty cizí, které nedokázali identifikovat.
"Máme málo času, hoši," řekl Arthur svým třem společníkům. Světla jejich skafandrů kroužila po stěnách chodby, ve které vládlo namodralé šero. Co se tu stalo?" ptali se.
"Možná meteorit," ozval se Greg, nejmladší člen posádky. "Prorazil stěnu lodi a vzduch unikl ven. Stanice byla bez posádky a bez údržby celé roky."
"Teď už je jedno, co se tu událo, to není náš problém, Gregory," zamračil se. "Musíme vyzvednout pár věcí a zmizet odtud."

Vykročili. Pomalými pohyby se vydali do výpočetního centra, kde byly ukryty informace pro případnou druhou expedici. Vznášeli se těsně nad podlahou. Nikdo z nich nezapojil své magnetické boty, které by jim umožnily alespoň chabou náhradu za velmi nízkou či žádnou gravitaci na palubě. Prostě se jen odráželi od stěn. Pokračovali chodbou kolem vnější stěny stanice, dokud nenarazili na spojovací uzel. Vydali se kolmou šachtou dolů do vnitřku orbitální stanice, protože nevěděli, co je čeká, opatrně se spouštěli podél příčlí žebříku. Ztráceli se jeden druhému ve tmě a volali na sebe. Zdálo se jim, že jsou po stranách šachty jakési zářezy, kterými mohly jezdit nahoru a dolů jim neznámé zdviže, které však neviděli, snad díky tomu, že byla stanice bez energie.

"Teď doleva a tou chodbou až na konec, a měli bychom být na místě." posvítil si Arthur na plány stanice a s hrůzou si uvědomil, co by se stalo, kdyby tu zabloudili. Když se díval na její obrysy při cestě sem, vůbec netušil, jak velká se může ve skutečnosti zdát, kolik chodeb, místností a průlezů může mít tento stroj, řítící se vstříc své vlastní záhubě. A pokud si nepospíší, zahubí i je samotné.
"Je to tady," ozval se málomluvný Lee, věhlasný odborník na vše, v čem jsou integrované obvody. "Tyhle dveře musíme otevřít."

Shromáždili se před kovovým plátem, uzavírajícím vstup do místnosti. Podle všeho byl uzamčený a zajištěný před náhodnými návštěvníky. Co tam může být tak cenného, že si dali takovou práci? Arthur se podíval na hodinky. Spočítal čas, který potřebovali k cestě až k těmto dveřím, jež nenesly takřka žádné označení. Co když se spletli? Co když se ocitli před špatnými dveřmi a oni budou muset pokračovat znovu v hledání?

"Otevřete to, Lee?" zeptal se Arthur malého muže, který rozebíral skříňku, s tlačítky kódovacího zařízení, umístěnou nedaleko dveří.
"Myslím, že ano," přikývl a dal se do práce. "Máme štěstí, že sem dali lidé také své znaky, jinak bych ten kód snad nikdy nemohl rozluštit. Co jsou zač, ty klikyháky?"