Fotbal - do deváté kapitoly

 

PROČ NE?

 

Když provedete nějakou oslovinu, je to k vzteku. Když se to stane před nejlepší kamarádkou, dá se to ještě vydržet. Ale když vás cizí kluk přistihne, jak si s nejtrapnějším dárkem v ruce zoufáte nad řekou, úplně se vám zastaví dech. A začnete ho nenávidět...

...zatímco on si vás už nějakou chvíli prohlížel a usmíval se. Ne proto, že by vás chtěl vidět, jak se vrháte dolů, ani se nesmál tomu hrnku, který vlastně tam dotud vůbec nemohl poznat. On se jednoduše díval na tu holku z áčka, na tu Danielu, co se hádá a pak omlouvá jako první. Jen tak, co tam dělá. A protože je na ni lepší pohled, než na kluky ze hřiště. Hezčí, to určitě. A příjemnější, i když se hádá, znovu se zasmál, ale to už se k němu obrátila.

 

Jako první ji upoutal jeho úsměv. Jeho posměšný úšklebek, tak to uviděla, a hned se na něj začala mračit ještě víc, než předtím na hrnek. A stejně nepřátelsky, jako se on přívětivě smál.

„Co to máš?“ přeběhl k ní.

„Co tě to zajímá?“ schovala hrnek za zády.

„Mě zajímá všechno,“ prohlásil vesele.

„Jo?“ zadívala se na něj. „A nejseš náhodou Pepův bratranec?“

„Proč?“ nechápal.

„Tak nic,“ mávla rukou.

„Počkej, to mě zajímá,“ nedal se. „Kdo to je?“

„Nic,“ kroutila hlavou. „Jenom, jestli's mi náhodou nepsal na fejsu.“

„Já? A co?“

„Né, prosimtě nic,“ odháněla to téma. „Na to prostě zapomeň,“ odháněla i jeho.

„Tak mi to řekni,“ prosil.

„Co?!“ zlobila se ona. Na sebe, že mu to vůbec říkala, i na něj, že nedá pokoj.

„No co jsem ti napsal...“

„Nic,“ hodila zlostně hlavou. „Tak sorry, že jsem se ptala! Mě nenapadlo, že z toho budeš dělat takovou záležitost!“ utrhla se na něj.

„Jakou záležitost?!“ zlobil se už i Adam.

„Sorry, promiň, jsem blbá, stačí?“

Adam si ji prohlížel. I s hrnkem, co už přestala schovávat.

„Co to je?“ ukázal na něj.

„Hrnek asi,“ strčila ho opět za záda.

„Hezkej,“ znovu se usmál.

Daniela se na něj zaraženě podívala.

„Ty máš dost,“ ušklíbla se nejistě.

„Hrnků?“ opřel se o betonové zábradlí a shlédl dolů, do vody. „Ty ne?“ podíval se na Danielu. Znovu s tím úsměvem, který teď už nevnímala jako nepřátelský.

 

„Yiroutová anglicky,“ smál se, když mu všechno pověděla; prostě se vypovídala a on byl po ruce. Neměl se ptát. A neměl tak koukat. Hezky. „Tak ho dej mě,“ řekl najednou.

„Nedám!“ zarazila se. „Víš, jak byl drahej!?“

„Kolik?“

„Ani se neptej,“ nechtělo se jí ani vzpomínat.

„Stovku?“

„Přidej,“ zakoulela očima nad svou hloupostí.

„Přidám,“ vytáhl peněženku.

„To ne!“ polekala se. „Já nechci peníze.“

„Dvě stovky?“ koukal dovnitř, jak je na tom.

„Přidej,“ zasmála se. Smutně.

„Fakt, jo?!“ zarazil se Adam. Koukl na hrnek, co je na něm tak drahého, a potom znovu do peněženky.

„Jsem blbá,“ pokrčila rameny.

„Tak nebuď,“ tahal z peněženky papírové bankovky, a pak mince. „Dám ti dvě stovky. Víc nemám.“

„To je blbý,“ kroutila se v rozpacích; jako pouliční obchodnice se cítila velmi nesvá.

„Není,“ uklidňoval ji.

„Je,“ zamračila se.

„Ukaž,“ sáhl po hrnku, a dal jí peníze.

„Tak... díky,“ vzala si je. Ale nevěděla, jestli je má přepočítat, nebo rovnou schovat.

„Tobě se fakt líbí?“ zeptala se.

A on se – snad úplně poprvé – na hrnek důkladněji podíval.

„Ani ne,“ zasmál se.

Daniela zapomněla na peníze a zírala na něj.

„Tak čau,“ loučil se najednou.

„Ale stál víc!“ chtěla ho zastavit a nic lepšího ji nenapadlo; hned by se ale nejraději propadla do země, když se uslyšela.

„Máš to u mě,“ volal už jen přes rameno. „Tak blbej zas nejsem,“ dodal vesele.

A ona za ním nechápavě hleděla, až jí konečně došlo, že ji chtěl ztrapnit, předvést, že má prachy a ona ne, a že se mu to povedlo. Určitě, to je jasný! zvedla dlaň, ve které držela jeho peníze, a nejraději by mu je vrazila zpátky.

Kdyby už nebyl pryč.

A kdyby je nepotřebovala.

 

 

NÁPAD

 

Když vás přepadne nápad, ale tak, že se vám v hlavě rozsvítí žárovka a vy se nechytáte s námitkami, protože je všechno jasné a čisté a zřejmé, takže vůbec nemáte šanci poznat, že je to nesmysl, jste jako smyslů zbavení, o rozumu nemluvě, zalití jasem toho nápadu se vezete jako po másle a věříte v sílu a krásu svého vnuknutí, v jeho vtip a kouzlo, prostě jdete do toho, aniž byste se nejdřív pořádně nadechli a pořádně vydechli, oklepali se, vystřízlivěli a podívali se na to znovu ze všech stran, s přivřenýma očima a bez oslnivého nadšení, když máte smůlu a není to od nápadu k jeho uskutečnění daleko, někdy to najednou rupne a vám zbude jen vzduch a cáry splasklé beztvaré gumy.

Nejste takhle impulzivní? Adam je; a právě teď měl do cíle opravdu jen pár kroků a nemohl vystřízlivět. Ještě přede dveřmi se tetelil radostí, když s hrnkem v ruce zazvonil a čekal, až se dveře otevřou a fór zazáří v plné kráse.

„Ahój,“ vyjekla překvapená Nikola. „Co tady děláááš?“ protáhlou výslovností si dávala čas na přemýšlení, co za jejich dveřmi dělá takhle z ničeho nic tenhle kluk z béčka.

„Ty máš narozeniny,“ zubil se na ni Adam.

„Měla,“ opravila ho, s výrazem ještě méně chápavým.

„Já vím,“ smál se na ni Adam rozverně, jako by čekal, kdy se i ona začne smát, kdy to pochopí, kdy jí to dojde... „Něco jsem ti přinesl,“ podal jí hrnek.

„Co to je?“ prohlížela si ho. Je oba. Jako by si byli podobní.

„Přečti si to,“ ukázal jíAdam logoI♥NYa nadechnul se.„Víš, co to znamená?“

„Jasně,“ ušklíbla se Nikola. „To ví každej.“

„Ne,“ rozesmál se Adam, celý nadšený, že teď už to přijde. „Hele,“ sebral jí hrnek z ruky a ukazoval, „aj láv, to je jasný, ale N...“ podíval se na ni významně: „Jak se jmenuješ? Nikola, já vím,“ pospíchal ke skvělému vyvrcholení. „A tvrdý y, to je jako Jiroutovou, ale anglicky, s ypsilonem, protože jinak bys byla Džiroutová přece,“ smál se šťastně.

Nikola maličko couvla zpátky do dveří.

„A co... nebo... kdo ti to dal?“ ptala se zmateně. Protože... aby jí nějakej kluk z béčka nosil k narozeninám hrnek s nápisem Miluju Nikolu Yiroutovou, to nemohla pobrat. Dělá si legraci? Zbláznil se? Není to skrytá kamera? nechápala. A jedinou přijatelnou možností bylo, že ho někdo poslal. Ale kdo? A proč?

Adamovi spadla brada, až to břinklo.

„Ode mě,“ řekl. Suše, studeným a bezbarvým hlasem. Kouzlo nápadu bylo pryč a on se cítil, že... by se raději bavil s trenérem.

To je vůl, smála se v duchu Nikola, pobavená jeho... volovinou.

„Ty mě miluješ?“ pohodila vlasy ke straně a dala si ruku v bok, rozzářená skoro stejně, jako před chvílí svítil Adam, který sice nečekal, že se mu vrhne kolem krku, ale takhle si to rozhodně nepředstavoval.

„Jasně,“ ušklíbl se. „Tebe přece miluje každej.“

„Jo?“ smála se Nikola. „A ty taky?“ vychutnávala si ho, zhoupla se plavným pohybem, vystrčila druhý bok, ruce složila na prsou a svým krásným obličejíkem na něj hleděla... Shovívavě? Přezíravě? Jako na otravného mladšího bráchu? Nebo na pejska, škemrajícího o kousek masa?

Jenže Adam nebyl pejsek.

Uměl se rychle ztrapnit, ale stejně svižně dovedl na svou trapnost zapomenout, hodit ji za hlavu a jet dál.

„Víš, že z blízka vypadáš dost blbě?“ řekl.

„Tak se na mě nedívej,“ zošklivěla ona.

„Já to zkusím z dálky. Z dálky je to mnohem lepší,“ couval po schodech pryč.

„Počkej!“ brzdila ho, neboť jí to najednou přišlo hloupé, když jí přinesl dárek. „Chceš za to aspoň pusu?“ zažertovala. I když... cítila se při tom vážně... hezky.

„Jo,“ odvětil Adam. „Sem,“ plácl se po zadku. Vážně nehezky.

„Ty seš blbej,“ odsekla. „A tak si to teda můžu nechat, jo?“ zvedla hrnek.

„Klidně to vyhoď do řeky,“ mávl Adam rukou.

„Próč?“ řekla ona. „Mně se to líbí...“

 

No, dost dobrý, zlobil se Adam venku. Na trénink nejdu, abych nebyl za vola, a tady ze sebe udělám totální lejno, fakt jo, vyčítal si cestou domů. Ale vona je svižná. I v teplákách je kočka. I prsa už má, normálně už krásně lezou do trika! A já..?! Ze sebe udělám totálního idiota, zlobil se. To teda ne, to ať se mi radši směje blbej trenér. Aspoň si zachytám. A nebude na mě čumět jako ona, oklepal se při té vzpomínce. Ale směje se hezky, vybavil si její tvář. Však počkej, až budu slavnej brankář! znovu se vrátil k fotbalu. Ještě přilezeš! Nebo i dřív bys mohla... ustupoval. To určitě! znovu se oklepal při vzpomínce, jak to dopadlo před chvílí. Ani náhodou, nezájem! měl jasno, a dál už přemítal jen o tom, jak se vrátí do branky, na tréninky, ale hned na ten příští, a bude chytat na turnaji, a těšil se, až to řekne Jiřinovi, protože s ním se dá mluvit, někdy, ale vždycky líp než s holkou, to teda vždycky, i když se někdy chová jako debil, usmíval se Adam spokojeně.

 

 

NEŽÁRLÍM

 

Blbost už dnes není blbost, ale mentální nedostatečnost. Zlodějina je nepřizpůsobivost, zkušenosti jsou předsudky a drby nejsou drby, ale informace. Odjakživa byl ve výhodě ten, kdo je měl, před těmi, ke kterým se dostaly až důkladně přežvýkané, spíš jen jako trus, zbytek po strávených a využitých informacích. Teprve tím se živila veřejnost. Ovšem dnes, ve světě propojeném informačními technologiemi, dnes je ve výhodě každý. Každý, komu se podaří v haldách obrázků a slov něco najít. Je to tam, stačí hledat. A nezhroutit se cestou ze všech těch radostných-bláznivých-technických-depresivních-banálních-přitažlivých-hnusných-emotivních-odporných-primitivních-buřičských-konstruktivních-protivných-pseudovědeckých-láskyplných-lživých-zajímavých-podivných-a-ještě-mnoha-jiných textů. A obrázků. Neboť kdesi pod tím balastem, ze kterého skládáme svůj kouzelně zmatený obraz světa, jsou informace ukryté. Jenže prohrabat se k nim, prokousat se vším tím smetím, které ani nedokážeme strávit a vyloučit, ale šíříme je coby efektně nazdobenou prázdnou hmotu znovu do sítě, to dá práci. A je to možná stejně těžké, jako bývalo dostat se tam, kde se ty správné informace ukrývaly dříve.

Ano, s informacemi se musí umět pracovat.

Například, když se na síti objeví zpráva: Miluje vás někdo? Já dostala hrnek I♥NY a znamená to: Miluju Nikolu Yiroutovou!!! není to sladký??? :-) :-) :-) ,je třeba si s ní nejdřív pohrát, rozebrat ji s ostatními, abyste po takovém kolektivním zpracovávání začali mít jasno, že Nikola Jiroutová je krásná a chce ji každý, což není žádná novinka, to patří k obecnému povědomí, ale dál i v tom, že Adam – protože Nikola soukromě napsala každému, kdo se zeptal, že to byl Adam z béčka –chtěl tímhrnkem ztrapnit nejen Nikolu, protože ji miluje, ale i Danielu, protože ji nesnáší, což je každému jasné už od toho tělocviku.

Takový byl obecně přijatý závěr.

Tak vypadala kolektivně přijatá informace.

 

Kupodivu, Adama se nikdo nezeptal, jestli si uvědomuje, jak hluboko klesl. A protože Adam je spíš na hraní her a žvanění na síti jej moc nebere, dozvěděl se, co je zač, až druhý den. Živě. Kdežto k Daniele se to doneslo ještě téhož večera. Třeba od Lenky, která nenápadně vyzvídala, jestli to nebyl náhodou ten hrnek, jak sme kupovaly Nikole :-)

Jsem mu ho prodala, byla Danielina několikrát přepisovaná odpověď.. Dala? Prodala? nemohla se rozhodnout. Nakonec ale zvítězila pravdomluvnost; protože co kdyby se Adam už někde stačil pochlubit, jak po těch penězích hladově sáhla?

von je divnej, odepsala Lenka.

jo

jsem jí to říkala, že je divnej :-)

komu??

Nikole...

A dlouhá pauza, nic, v Daniele to bouřilo, seděla nad klávesnicí, ale řádky zůstávaly prázdné.

vadí? přispěchala Lenka s otázkou, a hned nato s další: pročs mu ho dala? a po chvíli ještě s jednou: on ho chtěl od tebe?

Jo, objevilo se nakonec od Daniely, současně s otázkou: Co říkala Nikola?

že byl totálně směšnej... Adam!!!!! :-)

o mně nic?

o tobě? co jako? vyhýbala se Lenka odpovědi, ale po naléhání musela přiznat, že prej tě nesnáší, jako Adam :-(

Daniele to přišlo k smíchu; nebo se usmála jen od radosti, že nikdo neřeší, že mu ten hrnek prodala. A proč mu ho prodala. A že nemá peníze.

a kdes mu to dala? jen tak? jste se jako potkali? přišlo od Lenky vzápětí.

jo

tobě se líbí? :-) přišlo hned, a po krátké odmlce ještě: Adam? né ten tvůj hrnek :-) :-) :-)

Ne! Proč jako????? vrátila udivená Daniela.

no že od tebe chtěl ten hrnek, objasnila Lenka, a po chvíli připsala: to je divný, ne?

A to už jí, Daniele, začínalo svítat.

Ty žárlíš (??????) :-) :-) :-) napsala.

asi proč? bránila se Lenka.

tobě se líbí? zajímala se, najednou jako vyměněná, celá rozesmátá, když přemýšlela, co se jí na něm líbí. Nevypadá nějak strašně, ale... co s ním? Koukat, jak hraje fotbal? kroutila hlavou.

ani náhodou!!!!! byla jasná Lenčina odpověď.

vždyť je mladej, napsala Daniela, i když tu odpověď nebrala vážně. Ani mluvit se s ním nedá, připsala by ještě. A ona z něj takhle blbne! Proč? nechápala svou nejlepší kamarádku. Ale to už připsat nemohla.

je o rok starší... opravila ji Lenka. a tobě se fakt nelíbí?

vůbec :-) smála se Daniela i ve skutečnosti, neboť o tomhle vůbecnepřemýšlela. Jenže nejlepší kamarádka, to není jen tak někdo, komu se zasmějete a tím to končí. Nejlepší kamarádka je nejlepší proto, že ji potřebujete, jako ona potřebuje vás. A když vás potřebuje, nemůžete nad jejím trápením jen tak mávnout rukou a pustit to z hlavy. Jakkoli by ona nikdy nepřiznala, že se trápí, vy to víte – a musíte. Prostě musíte něco udělat.

mě se nezdá tak špatnej, přišlo od Lenky dokonce nesmělé přiznání.

tak půjdem na fotbal? mrknout spolu? někdy..... :-)

ty bys šla?

 

Ze školy odcházela váhavě. Bude keramika a v tuhle dobu obvykle čeká na začátek. Jenže tam už nechodí, protože... Protože nechci, říkala si. Protože už nejsem malá holka a stejně mě to už nebavilo... Jenže pak ho uviděla sedět na zábradlí a keramika byla zapomenuta.

„To ti ten hrnek dlouho nezůstal,“ vyčetla mu ledabyle.

„Ty to už víš?“ zeptal se překvapený Adam, neboť k němu se zatím nedostala ani odezva včerejšího dívčího kolektivního rozhodování, jak myslel to, co udělal. On mohl zatím jen postřehnout jejich úkorné pohledy. Ovšem nepostřehl je, samozřejmě. Kdo by koukal, jak kdo kouká? Leda blázen. Nebo holka...

„To ví každej,“ prozradila mu, že každej jsou oni, co spolu mluví po sítích.

„Tak ho nechtěla, no a co?“ pokrčil rameny.

„Ona nechce nikoho.“

„A mě...“ dodal to podstatné.

„Se ti líbí?“

„Ne,“ ušklíbl se.

„Fakt ne?“

Adam se na ni překvapeně podíval.

„Ty žárlíš!“ použil slovo, které teprve nedávno objevil a věděl jen zhruba, co znamená. „Kvůli tomu hrnku..?“ přemýšlel nahlas.

„Nežárlím!“ polekala se Daniela.

„Tak ses do mě zamilovala?“ dodal už se smíchem.

„Žádný obavy, to teda nehrozí,“ zasmála se i ona.

„Proč? Se ti nelíbím?“ znejistěl.

„Ne,“ zavrtěla upřímně hlavou.

„Aha,“ zamračil se.

„Ale možná bych věděla o někom...“ pohodila nápadně nenápadně hlavou.

„Nikola?!“ zbystřil Adam. „Tě poslala..?“

„Samá voda.“

„Tak někdo jinej...“ opáčil Adam sklesle.

„Přihořívá,“ snažila se Daniela být rozverná.

„Tak smůla,“ zavrtěl Adam hlavou. „Nemám zájem, zvedám nájem,“ prohodil beze smyslu a bez zájmu, a s radostí seskočil ze zábradlí, neboť se blížil Jiřin. A debata s Jiřinem ho zajímala mnohem víc, než jakýsi někdo, kdo ani není Nikola.