Ángel / ...na Kubu a zpátky

Byla jsem třetím rokem provdaná, ale už několik měsíců byl manžel zpět doma na Kubě a skoro stejně dlouho jsem o něm neměla žádné zprávy. Trápilo mě to, milovala jsem ho a čekala, že se vrátí zpátky tak jak mi při odjezdu sliboval. Napřed jsem posílala spousty dopisů a při čekání na odpověď psala smutné básničky. Pak jsem se rozhodla vydat se za ním a zjistit, co se vlastně děje. V té době jsem pracovala v jedné cestovní kanceláři, která jako jedna z prvních začala s organizováním pobytových zájezdů do Španělska a protože zpáteční letenka na Kubu nebyla nejlevnější, rozhodla jsem se vydělat si na ni právě ve Španělsku.

 Domluvila jsem si práci u španělského partnera svých šéfů a začátkem srpna se vydala na cestu. Joaquín, můj nový zaměstnavatel, mě přátelsky přivítal a řekl, že už mi všechno zařídil, že chce, abych odletěla co nejdříve, abych se zbavila trápení a nejistoty – a se smíchem dodal: „a mohla pak pro mne lépe pracovat“. Můj příběh ho tak zaujal, že mě představoval svým známým a spolu s nimi obdivoval mé odhodlání cestovat přes půl světa , abych zjistila pravdu o své lásce. Naplánoval mi nejdříve týdenní odpočinek v Torreblance, pak mi zařídil u svých známých, že mě vzali do Madridu, nechali u nich přenocovat a dopravili mě až na letiště.

Tam se objevil první problém – španělský úředník u odbavovací přepážky po mně požadoval kanadské vízum, protože jsme měli mít v Kanadě mezipřistání. Byla jsem jediná cizinka ve speciálu plném španělských turistů letících na Varadero a do Havany a nevěděl si se mnou rady. Bylo krátce po „Sametové revoluci“, všude probíhala spousta změn a on nemohl uvěřit, že Češi nepotřebují tranzitní vízum do Kanady a nebyl schopný si to dostatečně rychle ověřit, takže to chvíli vypadalo, že má cesta skončí dříve než začala. Při té představě a hlavně při představě částky, kterou Joaquín vydal na zařízení mé cesty a všeho potřebného (měla jsem zaplacený týdenní pobyt all inclusive v jednom z nejlepších hotelů v Havaně na doporučení kubánských emigrantů, kteří mě varovali, že pokud bych letěla soukromě na návštěvu rodiny, nemusela bych se vůbec dostat z letiště – proto jsem ani nemohla nikomu z manželovy rodiny napsat o svých plánech) jsem se začala vztekat, pustila jsem se do ubohého úředníčka a vyhrožovala mu peněžními sankcemi, ztrátou místa a už si ani nepamatuji, čím ještě.

Zabralo to, za chvíli se objevili tři muži z letištní ochrany, mužík za přepážkou mi odebral pas a ti tři mě se samopaly v rukou eskortovali do letadla. Tam si nechali zavolat kapitána a sdělili mu, že za žádných okolností nesmím v Kanadě opustit letadlo, že mohu vystoupit jen a pouze v Havaně. Pak ještě počkali, až mě letuška usadí (problém číslo dvě – na palubní vstupence bylo vyznačené sedadlo „J“ a přitom v tom letadle končila sedadla u „I“- naštěstí to nám přidělená letuška rychle vyřešila).

Let proběhl bez dalších potíží, vedle mne seděl přátelský manželský pár z Kanárských ostrovů a tak jsme si chvílemi povídali. Jídlo bylo dobré, mohla jsem si vybrat z několika hudebních kanálů nebo sledovat nějaké filmy, začalo se mi to líbit. Pak mi přišel kapitán oznámit, že brzy budeme přistávat v Ganderu a já že zůstanu v letadle. Řekla jsem, že mi to nevadí, že v Kanadě nic nepotřebuji, jen mí sousedé se divili – nevšimli si předtím mého „triumfálního“ vstupu. Vzápětí se kapitán vrátil s tím, že má se mnou problém. V Ganderu jsme měli doplňovat palivo a při tom nesmí v letadle nikdo být, jak mi řekl. Díval se na mne, jako by ode mne očekával nějaký návrh radu nebo řešení, co s tím. Nedočkal se a celý zamyšlený odešel. Sousedé byli zvědaví, proč nesmím v Ganderu z letadla, stručně jsem jim odpověděla, že nemám kanadské vízum. Dál se nevyptávali. Za chvíli se z reproduktorů ozval kapitánův hlas, který oznamoval, že mezipřistání bylo zrušeno a my letíme přímo do Havany. Důvody nevysvětlil a tak dodnes nevím, jestli za to mohly povětrnostní či technické podmínky a nebo jestli tím způsobem kapitán vyřešil problém, který mu se mnou vyvstal. Potom se objevil ještě jednou, před přistáním v Havaně, přinesl mi můj pas a popřál příjemný pobyt na Kubě. Když jsem svůj zelený pas uviděla, dost se mi ulevilo – devět hodin mě strašila představa, že zůstal u toho mužíka za přepážkou na letišti v Madridu a že já zbytek života strávím v tom letadle, protože mě bez pasu nikde nepovolí z něj vystoupit (znala jsem tu situaci z jedné sovětské komedie…). Pro mé sousedy to bylo další překvapení: „Jak to, že je tvůj pas zelený?! Vždyť máme červené!“ „No, my máme pasy zelené..“ „Kdo „MY“?!“ „My v Československu.“ Nastalo další vysvětlování, oni si až do té doby mysleli, že jsem z Kanárských ostrovů jako oni…

Konečně jsme přistáli v Havaně. Bylo asi půl jedné v noci, ale v letištní hale bylo tolik světla, lidí a hluku, že mi nedocházelo, že je hluboká noc. Kontrolou jsem prošla nečekaně hladce a hned jsem zamířila k východu, kde na nás u připravených autobusů, označených jménem hotelu, čekali naši průvodci. Té, která měla na starosti hosty mého hotelu, jsem oznámila, že s nimi do hotelu nejedu, že na mě čeká rodina. Nic nenamítala a řekla mi, že kdykoliv mohu do hotelu přijít. Potom všechny autobusy postupně odjely, ubylo světla, nastalo ticho. Všichni uniformovaní i civilní zaměstnanci letiště někam zmizeli, před hlavní budovou jsem zůstala jen já a pak ještě pár taxikářů u jejich přesluhujících vozidel. V kapse jsem měla telefonní číslo a adresu sestry jednoho emigranta, která jako jediná o mém příletu věděla. Vezla jsem pro ni dopisy a pár věcí a bylo domluvené, že se jí mám po příletu ozvat, že se o mne postará a pomůže mi.

Začala jsem se tedy rozhlížet po telefonu, ale žádný jsem nenašla. Po chvíli hledání jsem našla alespoň človíčka, který patřil k zaměstnancům letiště a zeptala se ho, kde můžu najít telefon. Nevěřícně se na mne podíval a odpověděl: „Tady v hale žádný není, máme jenom jeden, na řídící věži, ale tam nikdo nesmí!“ S kufrem v jedné ruce a papírkem s adresou v ruce druhé jsem přistoupila k hloučku čekajících taxíkářů. V kabelce jsem měla dvacet kubánských pesos a necelých padesát tisíc španělských peset a to byl problém. Na Kubě tenkrát jezdily (a myslím, že stále ještě jezdí) dva druhy taxíků - pro místní za pesos a pro cizince za dolary americké nebo turistické. Nikdo mě nechtěl odvézt, jako cizinka jsem nesměla platit kubánskými pesos a kromě toho, že španělské pesety nesměli přijmout, nikdo ani netušil, jaký je jejich kurz. Poradili mi letištní směnárnu, tak jsem zase vzala svůj kufr a vrátila se do hlavní budovy. Směnárna byla samozřejmě zavřená a jak mi prozradil človíček, který u mne najednou stál, španělské pesety by mi s největší pravděpodobností stejně nesměnili. Odvlekla jsem se i se svým kufrem zpátky ke svému poradnímu sboru a vypadalo to, že ta situace nemá řešení.

A potom ze středu té rozpačité skupinky vystoupil mladý muž. Přečetl si adresu na papírku a řekl, že mě tam zaveze. Nevím, kdo z nás v tu chvíli riskoval víc, ale podle toho, jak se na nás ostatní dívali, on BYL hrdina. Sotva se auto rozjelo, přepadla mě absolutní panika. Byly asi dvě hodiny v noci, všude kolem černočerná tma, v celé Havaně nesvítilo jedno jediné světýlko a na celém Ostrově svobody o mém příletu nikdo nevěděl. Jen jedna dívka něco tušila, ale nevěděla kdo jsem, jak vypadám, kdy doopravdy přiletím a za kým vlastně. Vědělo to jen pár lidí na dvou místech té příšerně daleké Evropy. V očích těch taxíkářů jsem byla bohatá Evropanka s plným kufrem… kdyby ho napadlo vylepšit si rozpočet a místo pár pesos si nechat úplně všechno, kdo by na to kdy přišel…Přestože se mi tohle všechno honilo hlavou a já zažívala bezmezný STRACH, snažila jsem se odpovídat na otázky, jimiž mě v rámci konverzace ten mladík zahrnoval. Můj příběh ho ohromil a jeho chování mě uklidnilo natolik, že jsem svůj strach zahnala někam do koutku srdce (a tam sebou tloukl ode zdi ke zdi…) a dokonce jsem se odvážila si svého řidiče prohlédnout. Že je mladý a vysoké sportovní postavy, toho jsem si všimla ještě na letištním parkovišti, teď jsem zjistila, že je to navíc i pohledný, sympatický a příjemný „středně černý“ černoch (na Kubě existuje spousta barev a odstínů lidské kůže…). Už jsem byla schopná i sledovat cestu, ale stejně nebylo vidět vůbec nic, jen světla našeho vozu.

Pak jsme zastavili. „Někde tady to bude. Počkej tady, zkusím to najít…“ vzal si papírek z mé ruky a vystoupil do té tmy. V okamžiku byl zpátky: „Kdyby někdo přišel a chtěl ukrást auto, nic nedělej – zabili by tě…“ a znovu ho pohltila tma. Nevím, jak dlouho byl pryč – možná deset minut, možná půl hodiny. Seděla jsem v té tmě na zemi kousek od auta a strachy ani nedýchala…Když jsem uslyšela kroky, modlila jsem se, aby byly jeho…Byly a já si mohla zhluboka vydechnout. „Lituju, nenašel jsem ji – co chceš dělat?“ Měla jsem v zásobě ještě jednu adresu, na další příbuzné mého rádce – emigranta. Ukázala jsem ji Ángelovi (případné jméno, napadlo mě – jinak se snad ani jmenovat nemůže…) : „Zavez mě tam…“ „Ale to je na úplně opačném konci Havany, na to by ti těch dvacet pesos nestačilo!“ (klidně mu rodiče mohli dát i jiné jméno…) „Když je najdeme, určitě to za mne rádi zaplatí“ – doufala jsem, že mu nelžu. „A co když to zase nenajdeme? Víš co, zavezu tě k sobě domů, já budu stejně až do rána jezdit a ty se aspoň v klidu vyspíš…“ Chlap jako všichni ostatní, ale já byla víc než ospalá nebo unavená, byla jsem vyčerpaná skoro do bezvědomí, ten předchozí stres a strach a beznaděj… představa postele - jakékoliv, kdekoliv, číkoliv – mě lákala a on byl koneckonců tak milý…už jsem málem přikývla, ale potom jsem si uvědomila, že jsem už asi deset měsíců věrná a jen tři sta kilometrů před cílem a že čas letí a já mám na všechno jen jeden jediný týden… „Zavez mě tam, prosím…“ Už to nekomentoval a vyjeli jsme (to jméno rozhodně neměnit!). Po chvíli ale znenadání zabrzdil: „Vrátíme se tam, musím to najít!“ Zaparkoval tam, kde předtím a mě odložil tamtéž. Zase se rozplynul ve tmě a já už ani neměla sílu se bát. Seděla jsem v autě a čekala.

Nemám představu, kolik času uběhlo, než se znovu objevil, ale najednou tam byl a tvářil se vesele: „Vzbudil jsem hromadu lidí, ale nakonec jsem ji našel –pojď!“ Pomohl mi ven z auta a když jsem se postavila, objal mě. Byl to příjemný okamžik, ta úleva a jistota a někdo, kdo stál při mně…Pak jsme se políbili, ani krátce ani příliš dlouze – tak akorát s ohledem na to, co jsme spolu měli za sebou. „Jsem rád, že jsem tě mohl poznat…“ Vzal můj kufr, podal mi ruku a provedl mě tmou bludištěm spícího sídliště k jediným otevřeným vchodovým dveřím a potom po schodech nahoru až do posledního (nevím kolikátého) poschodí. Postavil kufr na zem a do ruky mi vtiskl papírek: „Kdyby ti to s ním nevyšlo, přijeď nebo zavolej a já si pro tebe přijedu …“ I když si podle mne zasloužil mnohem víc, mohla jsem mu dát jen těch slíbených dvacet pesos a poděkovat mu. Odcházel a když jeho kroky doznívaly někde v přízemí, zaťukala jsem na dveře, před kterými mě nechal stát...