Moje "krušné" dětství II.

Přiznávám, že to bylo ode mě trošku podlé, neférově zvítězit kousnutím do bráškova palce, ale nemohla jsem se přeci dát pokořit takovým houžvičkou!!!
Sláva mi říkal "prdelatý andělíčku" a já jemu "vyžrané žebírko".
Náhodou jsem byla tak akorát, tak nevím, co pořád měl. Zato on byl kostnatý podvýživa.
Vyžrané žebírko mu moc nesedělo. Já ho jím však častovala, jen když častoval on mě prdelatým andělíčkem. Mohl si vybrat, kdy to chce slyšet, že jo?
Strašně jsem se bála smrtek a koster. Kolikrát se mi o nich i zdálo a já se ráno budila celá zpocená, jak jsem celou noc před nimi utíkala.
Sláva toho moc rád využíval ke zlomyslným hrátkám, ale jednou se ucho utrhlo. V ložnici jsme měli čtyři poslele. Já se Slávou spávala na manželském loži, vpravo ode dveří, on na posteli blíž k nim, já na té zadní.
Vlevo u dveří měla postel, ověnčenou svatými obrazy a křížem naše zuřivě věřící babička a vlevo na konci u okna spal Jirka.
O co tehdy šlo? U dveří byl vypínač světla.
Ten den Sláva rychle zahučel, "strašně ospalý", do postele a na mě bylo, abych zhasla. Jenže v tom byl právě ten háček.
Po zhasnutí jsem musela běžet, až na konec pokoje a zezadu hupnout do mé půlky postele.
Sláva na mě ospale: "Ségra zhasni, chce se mi spát."
Já na to bázlivě: "Jó, já zhasnu a Ty mě budeš strašit."
On: "Prosím Tě neblbni, co bych Tě strašil? Dělej!"
Po chvíli váhání a jeho ujišťování, že na strašení nemá náladu, jsem tedy zhasla a chystala se bleskově přeběhnout pokoj ke své zadní půlce postele.
No a na to samozřejmě zlomyslný Slávínek čekal.
Udělala jsem jeden opatrný krok a v tom on huhlavým hlasem spustil:
"Smrtka se blíííížííííí a už po Tobě natahuje pařááááát".....
Než stačil říci ještě jedno slovo, plavným skokem jsem se přenesla přes jeho půlku postele do té své.
"Jauuuuu, ty krávo!!" zavyl bolestivě a rozbrečel se.
"Co je? Co mi nadáváš Ty blbečku?", pískla jsem já vztekle po něm.
"Rozsviť huso blbá," skuhral umírajícím hlasem dál.
"Kopla si mě do nosu Ty kozo pitomá!!"
Chvíli jsem váhala, jestli to není zase nějaká finta, ale pak jsem šla rozsvítit.
Sláva se držel za nos, ze kterého se řinula krev.
"Podej mi nějakej hadr," úpěl ten srabík dál.
Hodila jsem po něm s podrdlivým úšklebkem jeho trenýrky, které měl u postele.
"No Bóže," myslela jsem si, troška krve a dělá, jako když umírá, srab.
Cítila jsem veliké zadostiučinění, jak pěkně potrestal zlomyslník sám sebe.
Jedno pozitivum tato příhoda pro mě měla a to veliké!
Už nikdy si netroufl mě strašit, když jsem zhasínala.