Moje "krušné" dětství III.

Babička pocházela z Polska, stejně jako mamka, tak že jsem taková půl na půl - ČechoPolka.
Babička měla svůj specifický slovník. Když jí někdo slyšel poprvé, vůbec jí nerozuměl. Neuměla chudák psát ani číst, musela od dětství pracovat. Počítat se, ale trochu naučila.
Vždy, když přiběhla z krámu, strkala mi netrpělivě pod nos účtenku, abych jí zkontrolovala, jestli jí neokradli.
Přestože s ní někdy bývaly opravdu horory, měli jsme jí rádi.
Naše bábinka byla totiž silně hysterická a náš byt 4. kategorie, byl pro její úlety - milované třískání dveřmi, jako stvořený.
Dveře byly bytelné a z pravého dřeva.
Jen z kuchyně do obyváku byly trošku křehčí. Ale na ně byla opatrná.
Záchvaty probíhaly takto: V kuchyni se rozčílila a hurá do obyváku - křehkými dveřmi třískla lehounce.
Z obyváku do ložnice se už mohla rozšoupnout. To si dala vždy záležet na řádném třísknutí. Byla to rána jako z děla.
Chvilinku pobyla v ložnici a pak absolvovala zpětný běh přes obyvák, kuchyň a končíval dveřmi z kuchyně na chodbu domu.
BUM dveře z ložnice do obyváku, BIM dveře do kuchyně a BUUUM dveře na chodbu. Ty byly obzvlášť bytelné, takže koncovka opravdu parádní.
Zhruba tak po čtvrt hodině se vždy vracívala domů a na tváři jí zářil už jen milý úsměv.
Hodně jsme jí zlobili, chudinku, to je fakt, i když jsme ji milovali.
Ale, když nám to dělalo takovou nějakou záhadnou radost, či co.
Jirka jí rád rozčiloval v kuchyni, kde uprostřed trůnil velký jídelní stůl. Vyprovokujíc jí a s drzým chechotem do obličeje, obíhal kolem něj a chytal koště, kterým mu přes stůl chtěla nějakou uštědřit.
Pak ho čapl, pevně držel a vysmíval se jí tak dlouho, dokud koště nepustila a vzteky celá zelená, s proklínáním a s všepřítomnou "cholerou jasnou," neopustila kuchyň dveřmi na chodbu, které za sebou neopoměla pořádně přirazit.
Já zase byla hnusná ohledně jejího "čtení".
Moc se chudinka styděla, že neumí číst.
A tak takhle třeba seděla v kuchyni a "četla" noviny.
Já zlomyslně, naoko však bezelstně:
"Babi, co děláš? Čtu," odvětila.
Já, dále nevinně:
"Babi, ale jak můžeš číst, když máš noviny obráceně?"
A už to jelo.
"Ty cholero jasna, ščiňoku ďabelsky, že by tě krev zalila ty gnoju šarčisty......"
Babička byla hrozně pobožná a nad postelí měla změť náboženských relikvií a na stolku vzácnou knížečku - Bibli.
Vždy večer, před spaním, klekla před obrazem ukřižovaného Ježíše, otevřela slavnostně bibli a šušlala si modlitbu.
"Babi, co děláš?" ptávala jsem se.
"Modlim ša."
"Babi, ale vždyť Bůh přeci nemůže žít v nebi, jak by se tam udržel? Mraky jsou jen pára," rejpala jsem dál.
To přešla mlčením a nereagovala. Nikdy se mi nepodařilo jí u modlitby vyprovokovat k "cholerovské" odvětě.
Jednou takhle slyším na chodbě nějaký hluk, tak se jdu podívat, co se děje.
Za mnou vyběhla samozřejmě zvědavá babička, no a za ní, o nic méně zvědavý Slávek.
Průvan foukl chodbou a dveře do bytu se zabouchly.
Babičku okamžitě přestalo zajímat jakékoli dění a se zoufalým vzlykem se vrhla ke dveřím.
Klekla si u nich na kolena a bušíc do nich pěstmi zoufale volala:
"Paně Bože, otvoř mi dřvi, otvoř mi dřvi," lkala.
Jenže Pán Bůh ne a ne dveře otevřít. Asi nebyl doma, chichi.
Když viděla, že se Pán Bůh nemá k pomoci, se zavilým výrazem a šíleným pohledem, se vrhla na mě a počala mě "tlouci" pěstičkami s výkřiky:
"Ty cholero jasna, co si to spravila, ty ščiňoku ďabelsky, že by Tě krev zalila Ty gnoju šarčisty......."
Jó! a že to byl Slávek, kdo vylezl poslední, to jí vůbec nezajímalo! Mazánek jeden protekční!
Vymanila jsem se z jejího "milého objetí" a jako člověk praktický, zaťukala na dveře u sousedky, půjčila si šroubovák, odšroubovala jím kryt s klikou, do odhalené čtvercové díry zámku ho zastrčila a jím otočila.
Dveře se otevřely.
Ani mi babička naše milá nepoděkovala.