Moje krušné dětství VI.

Po přestěhování do Prahy, jsem si našla kamaráda Luboše. Byl o pět let mladší, ale rozuměli jsme si skvěle.
Hrávali jsme si spolu na indiány, kovboje, učili jsme se šutry trefovat flašky, střílet z luku, cvrnkali kuličky, no prostě takové ty klukovské hry.
Nebyla jsem totiž to správné děvče v šatičkách nebo sukýnce a s mašlí ve vlasech. Možná to bylo tím, že jsem vyrůstala s těmi mými bráchy.
Jednou jsme s Lubošem "přišli" ve škole ke dvěma bílým myškám.
Nějací surovci je chtěli trápit, tak jsme jim je vzali.
Luboš se ujal jedné a já té druhé. Druhý den jsem za ním běžela zjistit, jak se má ta jeho.
Smutně mi sdělil, že mu jí sežrala jejich kočka.
"Jak to?" ptala jsem se lítostivě.
"No, víš," kuňkal provinile, "já je chtěl seznámit. Kočku s myší?" vykulila jsem nedůvěřivě oči.
"Co Tě to napadlo ty trdlo?" Bylo mi myšky moc líto.
Já tu mojí měla doma v hnízdečku v krabici od bot, schovanou v kuchyni pod židlí. Do krabice jsem navrtala dírky v průměru jednoho centimetru, aby mohla dýchat. Nikdo o ní nevěděl, neboť mi bylo jasné, že by mě babička hnala svinským krokem s choleroujasnou i s myší.
Třetí den v noci se bytem rozlehl z kuchyně šílený výkřik a posléze jekot, jako když někoho vraždí.
Všichni jsme vyděšeně vyskočili z postelí a letěli se podívat, jaká tragédie se tam odehrává.
V kuchyni stála babička na židli a vřískala jako o život.
"Myš, myš!" ječela nepříčetně a ukazovala na podlahu pod židli.
Mamka s bráchy na ní soucitně koukali.
"Už je to tady, babička se nám zbláznila," říkaly jejich nešťastné pohledy.
Jen já byla jako myška. Dobře jsem věděla, že babička je v pořádku. Jenže v tak vyhrocené situaci se přiznat, by bylo pro moje pozadí velmi bolestivé. Dělala jsem tedy překvapenou taktéž, všichni jsme padli na kolena a hledali domnělou myš, jako že babičce věříme.
Myška byla asi chudinka hodně vyděšená, tak se šikulka dobře schovala. Nikdo ji nenašel.
Mamka dala babičce prášek na spaní a šla ji uložit do postele.
Když se bytem rozhostilo ticho a všichni usnuli, vplížila jsem se do kuchyně, nebohou myšku našla a šla ji pustit na louku.
Věděla jsem, že to asi pro ní není to pravé, ale co mi zbývalo.
Hlava mi, ale nebrala, jak se mohla to trdlo mohlo dostat z krabice. Jala jsem se jí tedy prozkoumat.
A hele!
Ta potvůrka zoubky zvětšila jednu mou miniaturní dírku na dýchání a tou vylezla. Nu vybrala si dobrovolně jiný osud, než ten, který jsem jí nabídla.