Moje "krušné" dětství VII.

Asi po roce stýskání, se mi začal zdát překrásný sen.
Vracím se domůůůůů!
Přijíždím rychlíkem na novoborské nádraží a ještě za jízdy z něj radostně vyskakuji.
Na peróně mě netrpělivě a s velkou radostí čeká kamarád Mirek, který bydlí v sousedním baráku a se kterým trávíme skoro každičký den.
Mezi našimi zahradami je plaňkový plot, ve kterém jsme urvali jednu z nich, abychom k sobě měli blíž.
Krademe sousedům maliny, jahody a jiné pochutinky, blbneme v potůčku a hrajeme si na pískovišti, které má Míra na dvorku.
Míra je děsné nemehlo, ale má po ruce mě a tak se nikdy nemusí bát, že něco nezvládne.
Když jsme nastoupili do první třídy, musela jsem mu chodit po vyučování zavazovat tkaničky, protože to prostě neumí.
Ale našemu pevnému kamarádství jeho nešikovnost nijak nepřekáží.
NJ, tak zase k tomu mému navracení se do mého vysněného Ráje.
Běžím tedy k Mirkovi a oba se na sebe smějeme, šťastni, že zase budeme spolu.
Chytáme se za ruce a tradááá, jde se domů.......................
"Vanďu!" slyším nějaký hlas, "vstávej! Slyšíš? Musíš do školy!"
Otevírám nerada oči a rázem na mě padá celý sud smutku a beznaděje.
Ono se mi to zase jen zdálo??!!! Ach jo, slzy mi tečou z očí.
Ten sen se mi zdával asi tak rok. Vždy, když jsem z něj byla krutě vytržena babičkou, která mě ráno budila do školy, jsem byla skeptičtější a smutnější, že můj sen je opravdu jen sen a nikdy se neuskuteční.
Jednou jsem se zase takhle ponořila do spánku a opět prožívala obrovskou radost, že se vracím domů.
Běžím se šťastným úsměvem k Mirkovi, ale když k němu dobíhám, úsměv z tváře mi mizí a já najednou cítím strach a velký smutek.
"Proč jsi smutná?" ptá se Mirek.
"Víš Mirku, já vím, že to není pravda, že se mi to jen zdá," odpověděla jsem mu se slzami v očích.
"Kdepak!, nezdá!, opravdu jsi tady!" na to Mirek.......................
"Vanďu, vstávej! Slyšíš? Musíš do školy!.............................."
Od té doby se mi ten sen už nikdy nezdál a já se pomalu smiřovala s tím, že v té ošklivé Praze už zůstanu navždy.