U šálku kávy...

„ Ten tvůj cynismus je vážně smysluplný.“ odvětil jí a pak pokračoval, „ ale ještě jsi mi neřekla jakou, že tu kávu vlastně chceš?“ V rychlovarné konvici to zrovna před malou chvíli cvaklo a voda pomalu ubírala na varu.

„Překapávanou, nejlépe.“
Tak to si holka počkáš, pomyslel si a vytáhl papírový ubrousek. Takový ten, do kterého se obyčejně dětem balí svačiny, když jdou do školy. Potom z něj udělal kornoutek, ten vložil do druhého hrníčku, přesypal kávu a pomalu přeléval horkou vodou z konvice.
Sledovala jej po očku. Nenápadně. Byla jen zvědavá, čeho je schopen pro ni udělat. Potrpěla si na jisté detaily, obzvláště co se citových věcí a vztahu mezi mužem a ženou týká. Byla totiž vysazena na delikátnosti a ty měly u ní kolikrát přednost před všeličím.
„A můžeš mi tam dát lžičku medu.“
„Jak je libo, ctěná.“
Věděla, že je to jen oddalování toho, co má přijít. Ty hry již znala dokonale. Narovnala se v zádech a přeložila si nožku přes koleno směrem k radiátoru a k oknu.
Její boky se přizpůsobily tomu pohybu a rovněž se vykroutily směrem k oknu.
Koukala skrze dým z cigarety přes okno do ulice, na právě se probouzející rušný život malého městečka.
Tedy vypadalo to, že sleduje dění na ulici před domem, ale při pozornějším pohledu bylo zjevné, že se její zcela nepřítomný pohled upírá někam dál. Někam skrze beton a cihly protějšího domu, skrze cele náměstí, které nebylo vidět, i skrze ten její oblíbený park. To ráno její pohled snad končil někde u břehu Tichého oceánu.
„Víš,… „ začala poněkud opatrně.
„Nevím.“ chopil se s úsměvem obratně tohoto slovního obratu, ji už tak dobře známého. Pochopila, že ji ten den nezbude zřejmě nic jiného, než pokračovat až do posledního vysoukání té již započnuté nitě.
Přála si alespoň ještě chvíli, tu chvíli, tak typickou pro ženy, když řeknou to své: „Dej mi chvilku, jen takovou tu malou.“ Být do nekonečna tou sesunutou hromádkou neštěstí a smůly a všeho toho nejhoršího na světě, co se může v jednu chvíli sesypat na jedno jediné místo a svými krásnými zády chránit obydlí proti zlodějům. Jak hrdinský čin by v tu chvíli ještě při tom všem musel vykonat.
Ani líčit se jí nechtělo, natož ještě něco líčit druhému.
Oslazenou překapávanou kávu, tak experimentální přípravou na základě jejího zvláštního přání si pozvolnými krouživými pohyby promíchávala kovovou kávovou lžičkou, kterou si sem přinesla z domova svých rodičů. Byla to její nejmilejší a nejoblíbenější.
Měla ji tak ráda, že kdyby to šlo, tak snad by s ní jedla i typické české vepřo-knedlo-zelo na oběd, ale věděla, že dámy jedí vybranými způsoby příborem a ne, že by nad tímto jidlem ohrnovala svůj krásný nos, jenže nyní je trendem zdravá výživa a různé ty Fit body koktejly s různými ovocnými příchutěmi a pak ještě s vanilkovou a čokoládovou a tak raději o tučných jídlech před ní ani nemluvil.
Stačil mu ten poslední pohled na ní, když při otázce: „Co jsi dnes měl k obědu?“ jen mlsně a na sucho bez jakýchkoliv oponentních komentářů polkla. Od té doby ji vždy říkal: „ Neboj, něco jsem si dal.“
Bral na ní ohled a ona to věděla, ale nemohla si dovolit ani za žádnou cenu snížit před ním svůj kredit důstojné moderní ženy.
Jindy ano, ale dnes? Dnes obzvláště ne.
„Tak nechceš už to ze sebe vysypat?“ nedalo mu to.
„Nespěchej. Víš, taková věc, to není jen tak.“ Jakoby tomu všemu co se má stát tématem dne chtěla přidat na ještě větší důležitosti a významu.
Věděl, že se bude jednat o něco velice choulostivého, když kolem toho dělá takové orgie. Jindy by si lehla k televizi, pustila by si Sama doma a usnula by u toho jako miminko. Ve tři odpoledne by zazvonila sousedka od naproti, jestli náhodou nemá ten želatinový bujón do polévky a ona, že moment, že se podívá a pak jestli ještě jen tak čirou náhodou neví, co se dává do té omáčky a nakonec by ji to nedalo a celé to vysílaní by probíraly přes chodbu u spuštěné varné desky s bublajícími kastrůlky a pánvici.
Jenže jak to tak viděl, tak dneska by i sousedka měla u ní útrum. I kdyby přišla s kdo ví čím.
„Prostě to se tak říct nedá, to bys musel prostě vidět, no.“ řekla již trochu nasupeně. Nejraději by celou tu událost nechala plavat. Bylo to na ni vidět, ale věděla, že to neskončilo. Ba naopak, bylo na ni evidentně vidět, že je ještě trochu v šoku z toho, co se ji tu noc přihodilo v práci.
„Chtěla jsem jet o víkendu za sestrou.“ snažila se ještě z posledních sil obrátit stránku tématu, aby se mohla vyvléknout té, pro ni a její pečlivost a preciznost, potupě.
„Za kterou?“ zeptal se, podiven, že dnes ji nezajímá ani mobil.
„Vypnula jsem ho.“ odpověděla, jako by intuitivně vycítila na co myslí a věcně dodala své
„ Ještě nevím. Možná za Katkou anebo za Hankou.“
„ No, více jich taky nemáš.“ bavil se na její účet „No, ale jestli chceš, tak se vypovídat můžeš i tady.“
„Jenomže to je to, co právě se mi moc nechce, ale stejně budu muset.“
Nechtěla mu říkat o svých flirtech na pracovišti. Vždycky je řešila v tichu, když on se zaobíral nějakou svou činností, probírala se sestrami přes chat na Skype v kuchyni u notebooku s tím, že má něco důležitého do práce. Ona, normální řadová zdravotní sestřička s ambicemi. Doposud to tak klapalo, zvládala vše s bravurou, jenomže dnes ráno to na ní padlo a byla přistižená in flagranti sedící na zemi u dveří bytu s hlavou v dlaních a došlo ji, že mlýny domlely. Stejně tak i věděla, že nemá žádnou cenu chodit dlouho a hlavně do nekonečna kolem horké kaše.
„Dal bys mi tam ještě trošku mlíčka?“ zjemnila. „Prosím.“
„Samozřejmě, číčo.“
Vychutnávala si tu ranní, tak pracně pro ní připravenou moccu. Také to trvalo, než se překapala do jejího nejmilejšího šálku.
„Asi mně vyhodí z práce anebo já nevím.“
„ No to je mi nadělení, zrovna měsíc a půl před vánoci. A jak jsi k tomu přišla?“
„Prostě tak, už se ti někdy stalo, že se ti, i když to umíš, podařilo udělat něco jiného? Tedy jako, že se ti něco vymklo z rukou?“ začala takticky.
„Samozřejmě, již mnohokrát.“
„No, mně právě ještě mockrát ne. Vlastně jen jednou.“
„Jednou a pořádně, že?“
„No, jenže u tebe, když se ti něco vymkne z rukou, tak to není zase až tak znát.“ Pokračovala v tom, co nakonec vlastně chtěla říci.
„Na operačním zřejmě muselo být v noci horko, že?“
„Hodně, až jsem se u toho zapotila i,“
„Tak co se ti tak impozantního přihodilo?“
„ No prostě víš, měli jsme tam takový případ a bylo třeba to…“
„Co?“
„No tam to…“
„Tamto je velice široký pojem.“
„Já vím, prostě upravit ochlupení na těch místech, však víš…“
„Vím, a?“
„No a já se nabídla jako, že tedy v tom mám praxi a tak že to bude hračka, vzala jsem ty nůžky, ty se mi najednou nějak záhadně vymkly z rukou a najednou cvak… nevím, prostě asi jsem měla moc namazané ruce anebo co a pak mi sjely…, prostě ještě teď to mám přímo před očima a nedokážu si to vysvětlit, ale bylo to vážně zcela neúmyslně. Anebo jsem se lekla a pak se to tak stalo, no.“
„A byl tam u toho doktor?“
„No právě, že to byl doktor.“
„Se tam asi moc nudíte v nemocnici, že?“
„No, teď už ne.“
Pohladil ji po vlasech a řekl ji, že si z toho nemá nic dělat, že jinde ve světě se to taky dělá kolikrát i při jiných situacích, takže v tom není aspoň sama. Věděl, že ji v tom moc nepomůže, ale snažil se ji pomoci alespoň tím, že ji dodá ten pocit, že v tom neštěstí, co se přihodilo není jediná.
„A proč bys prosím tě kvůli tomu měla přijít o práci?“ zeptal se ji, „Víš kolik chyb udělají dennodenně ve vládě a nikdo je nevyhodí? A taky to má svůj dopad na lidi. Znatelný, řekl bych kolikrát i.“ začal na ni trochu politicky.
Politika ji příliš moc neinteresovala, tedy až na nějaké jiné věci. Každopádně ji ale vždycky nějak pobavila. Věděla že u toho nemusí myslet na jiné starosti a taky, že se ji nikdo nebude ptát na stupidnosti o kterých se ji obvykle nechce moc hovořit.
Vlastně ono ve skutečnosti se ji nikdy moc nechce hovořit, jelikož je spíše takový ten jiný typ. Ráda hovoří o sobě, ale jen v těch příjemných věcech a o příjemnostech. Ta druhá strana, to nikdy nebyl její šálek kávy, ale věděla, že i to patří k životu, jen se o tom nikdy moc nechtěla bavit.
Hlavní napětí opadlo. Konečně si mohla zapnout mobil a život se pomalu vracel do normálních zajetých kolejí.
„Jsem dneska kvůli tobě neviděla ani Sama doma.“
„Stejně kolikrát vidíš jen půlku a koukáš na to jen proto, abys nevypadala před sousedkou trapně, že nevíš o čem to je.“
„Nešli bychom se potom někde projít? Venku je tak krásně.“ Chtěla se nadýchat končícího teplého podzimu, „Víš, ráda bych přišla na jiné myšlenky.“
„Samozřejmě, můžeme, jestli…“ nedopověděl to dokonce, neboť byl zastaven jejim pohledem, který jasně naznačoval, že emancipovanost má v plánu se dnes věnovat partnerskému vztahu, co by prioritu.
Ne, že by jej zcela stavěla někam do pozadí až na poslední místo, ale vždy se chtěla cítit nevázaně a nezávazně. Měla své konspirační metody vyčtené z různých dámských časopisů o módě a ženských intelektuálních trendech.
Nechával to být. Neznepokojovalo jej to, dokázal si využít svého času tak, aby jeho partnerský život i přes veškeré nedostaky byl plnohodnotný. Především dbal na to, aby ona neměla pocit nedokonalosti.
„A co ty? Jak tys doma trávil čas po tu dobu co jsem byla v práci?“ jakoby celá ta věc pojednou přestala mít na významu a celé to noční dění upadlo v zapomění. „ Nějaký nový objekt na obzoru?"
Snažila se být chápavou ženou. Chtěla jen,aby ji miloval. Chtěla, protože v těchto osobních věcech byla vždycky ctižádostivá a měla naučené všechny ty věci, které dělají muže šťastného. Nechtěla docílit nikdy šťastného a spokojeného manželství či partnerského vztahu, chtěla jen, aby platilo to, co kolikrát četla o ženách v citátech. Chtěla být prostě jenom tou nejlepší. Tou, kterou nikdy a za žádných okolností žádný chlap neopustí. Po léta všechnu tu veškerou vědu vstřebávala do sebe a učila se být tou nejlepší, tou jedinečnou ženou, která když přijde domů, tak z ní muž prostě sedne na zadek a nepohne se, ale také ani z ní nebude tak hotový, aby se ji nechá vláčet tam, kde ona všude chce.
To se nemělo stát, protože tam zase ona vždy chtěla být sama, neboť tam ji to dodávalo to potřebné sebevědomí.
...