Zelený přízrak ožívá (13)

* 13 *

Jura se marně snažil dveře odemknout, v zámku byl klíč zastrčený z druhé strany. Nechtěl zvonit, kluci už dávno spí, je po deváté hodině. Jen trochu zaramploval klíčem, snad to Tonička uslyší…

„Prosímtě, co děláš randál, je noc, spíme,“ ozvalo se po chvíli, když ramplování ještě několikrát zopakoval.

„Zapomnělas klíč v zámku, tak ho vyndej,“ vyzval Jura manželku. „Potřebuju se umýt, a taky bych si už rád lehnul, mám toho za celý den dost. Ráno jsem brzy vstával, zítra jdu na noční…“

„Nezapomněla jsem. Nezapomněla…!“ vykřikla Tonička a zdálo se, že pláče a taky je dost naštvaná. „Běž si spát k tý…, k tý svý…?“ zakřičela a asi ji už ani nezáleželo na tom, aby se kluci neprobudili.

Jura zůstal jako opařený…!

„Ke komu?“ zeptal se udiveně, a v ten moment už mu dobře nebylo. Tady se něco děje, něco, o čem nemá zatím ani tušení.

„Však ty dobře víš,“ ozvalo se z druhé strany. „K tý, co se spolu tak strašně milujete…“

Teď Jurovi opravdu zatrnulo. Takhle se k němu přece nikdy nechovala a už jsou spolu hezkých pár let. Co se to najednou děje?

„Nevím, o co tady vůbec jde,“ dokázal už jen říct na svoji obhajobu.

„Já ti to připomenu,“ řekla Tonička, teď už tišeji a Jura jen marně přemýšlel, čeho tak se asi mohl dopustit. Za moment bylo slyšet zarachocení klíče, a z pootevřených dveří něco vylétlo. Než se stačil vzpamatovat, zámek dveří znovu zaklapl.

Shýbl se, aby to zvedl. Nejprve si myslel, že se jedná jen o kus papíru. Ukázalo se ale, že je to dopis, navíc v růžové obálce. Šel s ním pod lampu, co osvětlovala schodiště a začal si ho prohlížet. Už titul Můj předrahý byl sám o sobě dost podezřelý, navíc podle rukopisu se dalo usuzovat, že byl napsaný spíš mužskou rukou než ženskou. Odeslán byl, jak se dalo z poštovního razítka vyčíst, z Děčína. To je ale příliš obecné, než aby z toho mohl něco konkrétního vyvodit. Pokusil se obálku otevřít. Snažil se, aby ji při tom moc nepoškodil, co když ji bude potřebovat jako předmět doličný. Když se mu to konečně povedlo, našel v ní složený dopis, psaný nepochybně stejnou rukou jako adresa na obálce.

Jeho obsah příliš duchaplný nebyl a s pravopisem si ten, kdo ho napsal, taky moc hlavu nelámal. Nějaká Ája - pisatele asi inspiroval večerníček o maxipsu Fíkovi -  mu vyznávala lásku, ostatně dost primitivním způsobem. Vyčítala mu, že ji zanedbává, a to právě teď, když zjistila, že je s ním v jiném stavu. Pak tam byly i nějaké intimnosti, či spíš vulgárnosti, ale zdálo se, že to nepsala žena, ale spíš chlap, a navíc takový, který o těchhle věcech zřejmě ani nic moc neví. Jurovi začinalo docházet.

„Tak on si ten spratek nedá pokoj a nedá pokoj,“ zanadával v duchu. Dopis strčil do kapsy a přemýšlel, co bude dělat dál. Znovu dveřmi zaramploval, musel to zase několikrát zopakovat, až se za nimi konečně ozvaly Toniččiny kroky.

„Prosímtě neblbni a otevři, to si ze mě někdo udělal legraci,“ snažil se tu věc vysvětlit.

„Jestli okamžitě nevypadneš,“ zavolám esenbáky,“ zareagovala plačtivým hlasem Tonička a Jura si uvědomil, že jde opravdu do tuhého.

Co teď? Esenbáci by se v tomhle případě měli postavit spíš na jeho stranu; nikdo ho nemůže jen tak mir nichts dir nichts vyhodit z bytu, ani vlastní manželka ne. Ale…! Hned zítra by toho bylo plné město! Na to, jít za nějakými známými, a přesvědčit je, aby u nich mohl aspoň přespat, je už pozdě. A navíc, co by jim asi mohl říct? Důvěrně sdělit, že ho žena vyhodila…?

Jít spát do parku na lavičku? Nebo na nádraží? Tam ho všichni znají, a hned zítra by o tom už taky věděl kdekdo. A autor dopisu - byl si stoprocentně jistý, kdo jím je - by z toho měl jenom strašnou legraci. Ne, ve městě se to musí ututlat a první, s kým o tom bude mluvit, musí být někdo z okruhu lidí, kterým naprosto důvěřuje a bez dlouhého vysvětlování pochopí, o co doopravdy jde. Třeba Norbert nebo strejda Bohdan. Ale za nimi už teď stejně nemůže, je pozdě. Zkusí tedy odjet posledním vlakem do Děčína a lehnout si na drážní nocležnu, tam důvody nikdo zkoumat nebude. Nebo skočí do nočního osobáku na Prahu a pokusí se vyspat ve vlaku. Ráno se hned vrátí a na to, aby se nějak zařídil, má do večera času dost.

Znovu zaslechl, jak ve dveřích něco zarachotilo. Opatrně, aby nenadělal žádný hluk, se k nim přiblížil a pokusil se je otevřít. Byly zamčené, klíč do nich šel ale tentokrát strčit.

V bytě bylo zhasnuto; když rozsvítil, spatřil své věci vyhozené na chodbě. Opatrně je vzal a šel si lehnout do obýváku.

Ráno se probudil až po sedmé, v bytě byl už sám. Vždycky před noční, nebo když měl volno, se postaral o kluky, vypravil je do školky a do školy. Tonička mu tedy jasně naznačila, že o jeho pomoc nestojí! Možná, že už nestojí ani o něj…

Začal jen bloumat po bytě. Nesnídal, k jídlu neměl chuť, číst ho nebavilo a do města se mu nechtělo. Představoval si, jak tam na něj budou všichni koukat a říkat si: „To je ten, co má takovou hodnou ženu a teď se na ní vyflákl, nechal ji i se třemi dětmi a našel si nějakou poběhlici…“ Ne, na to raději ani nemyslet!

Když šel později vybrat schránku, našel v ní další dopis. Adresovaný Toničce - někdo ji oslovil Vážená paní Tylišková - ale psaný s největší pravděpodobností stejnou osobou, jako milostné psaníčko, které dostal včera on. Tedy to, které po něm Tonička hodila. Moc nad tím nepřemýšlel a dopis otevřel. Měla ho napsat táž Ája, a Toničce v něm oznamovala, že je s jejím manželem v jiném stavu, že se mají už dlouho rádi a vyzývala ji, aby jim nekazila společné štěstí. Chvílemi byl dopis i dost sprostý; Tonička v něm byla nazvána děvkou, která jim v tom brání. Po přečtení měl chuť ho roztrhat, pak si to nakonec přece jen rozmyslel a ukryl ho mezi své věci. Co když se mu může hodit a nakonec bude lépe, Toničce ho ani neukazovat. Nemá cenu, ji ještě víc dráždit.

Svůj vztek ale jen tak přemoct nedokázal. Představoval si, co by se stalo, kdyby Hostašovským rozflákal všechna okna. Pokud by to udělal šikovně, nemuseli by ho při tom ani chytit a to by se pak Timur divil, až by večer přišel domů. S jeho mámou - kdysi jí s kamarády říkali Babička Mary - si starosti nedělal. Ta je teď už málokdy střízlivá, to by musel mít opravdu smůlu…!

Nebo někde vybrat septik či kadibudku a pěkně jim pomatlat kliku a všechno před jejich domem. To by bylo lepší až po setmění, tak, aby až ráno půjde Timur na vlak nebo na autobus nebo čím jezdí do práce, do toho pěkně hamtnul a ještě se pořádně zasvinil, hajzl jeden…!

Představa případné pomsty ho trochu uklidnila, dokonce ucítil, že má hlad. Po skromném obědě, tedy spíš opožděné snídani - spokojil se s polévkou ze sáčku - začal znovu nad celou věcí přemýšlet. Bylo mu divné, že Tonička hned tak vyváděla, když dopis adresovaný jemu ani neotevřela. Růžová obálka přece nemůže být žádný důkaz nevěry, to mu mohl poslat klidně některý z jeho kamarádů, čistě z legrace. Takovéhle věci se přece občas dělají a Tonička by pro to určitě měla pochopení. Sáhl v kuchyni do poličky s kuchařskými knihami a zjistil, že jeho instinkt byl správný. Nahoře ležel dopis, psaný na stroji a adresovaný jí. Nějaký „dobrý přítel“ důvěrně sděloval, že… 

Jura ho ani celý nečetl. Plno překlepů, a zas dvě nebo tři hrubky. Opatrně ho vrátil na místo, tak, aby vypadalo, že se s ničím nehýbalo. Na stůl ještě položil milostné psaníčko napsané na růžovém papíru; doufal, že si ho Tonička ze zvědavosti určitě přečte a možná jí i dojde, že „dobrý přítel“ a Ája jsou jedna a táž osoba a to celé jen hloupá provokace. Hlavně, aby ho neobjevili dřív kluci…