Schovávaná

V. Procitnutí

Vše se událo před mnoha lety. Dívky, o kterých byla řeč, už dospělé a ponořené do obyčejných starostí, by si na nic z toho nevzpomněly. Vlastně se jim vůbec nevybavím. Ani já sám jsem s nimi nechtěl být. Jedna mým myšlenkám, mé marnosti a nám všem unikla úplně. Co by mi dnes říkala, jak by vypadala, jak by se chovala? Pořád záhadně a po každé jinak, jednou jako správná holka, jindy jako cizí bytost? Její pohřeb byl plný kamenného chladu, bílezelených květin a černých obleků, které zanechávaly na prosluněném dni podivné šmouhy. Tupě hlodající, bezmocnou nepatřičnost dodávala celé události i sukně jedné z přítomných mladých žen, jejíž dlouhý rozparek lascivně odkrýval spoře síťované punčochy a běloskvoucí nohy. Já jsem ale všechno vnímal jen jako divák, kterého nikdo nezná. Postával jsem mezi řadou smutečních hostů a poslouchal kázání kněze i tichou modlitbu vedle mě stojícího muže. Byl jsem přitom tak sobecky prázdný, až jsem sebou pohrdal.
A jaké by byly ty ostatní ženy? Jsou daleko jako múzy existující jen v paměti, v příbězích, které nikdy nebyly dokončeny, protože jsem ten konec žít nechtěl. Právě proto jsem si ony dívky vybral. K uzoufání smutné povídky o nich jsem dříve mým přátelům a častěji sám sobě vyprávěl a útěšná zraněnost, která z nich prýštila, byla jako hojivá náplast. Nyní je však náplast stržena a zbyla po ní jen nahnisaná realita.

Sedím ve svém bytě uklizeném až nepřirozeně, nikde v něm nejsou známky nahodilosti ani nepředvídatelnosti. Žádné věci, které by signalizovaly, že zde někdo dal jakoukoliv drobnost ve spěchu nebo roztržitě, protože mu nezbýval čas jen na sebe, ale i na někoho jiného. Život u mě doma nikdy nebyl, přebývá zde jakýsi sterilní vánek, a tak prázdné místnosti představují ryzí úkryt samoty. Vlastně to ani není byt, pouze větší garsonka, byť dostatečně prostorná, aby se v ní volně cítil jen jeden člověk. Připadám si tu spíš jako v hotelovém pokoji připraveném pro dalšího hosta.
V onom zajetí pořádku sleduji displej počítače, bezduše listuji stránkami internetové seznamky a prohlížím si profily dívek. Na fotkách vypadají tak, že se chtějí seznámit. Některé se tváří koketně, pózují na obrázcích, na jejichž pozadí jsou palmy, moře, hory či exoticky vyhlížející stavby. Nebo sedí mezi rozesmátými přáteli u stolů plných dobrého jídla a pití. Aby bylo vidět, že jsou svobodné a dovedou život ochutnat. I já zde mám svoji stránku, kterou povrchně deklaruji zájem. Umístit se takto na síť je snadné stejně jako je snadné procházet fotky potenciálních partnerek nebo některým napsat krátký vzkaz. Vše je ale pouhým falzifikátem, kulisou seznamování, kde jsou přání lidí jen divadelně přehrávána. Jsou neochuceným odvarem, který nechce být žitím, ale jen užíváním. Pro lepší svědomí, pro lepší pocit ze sebe samých, aniž by však úkryt samoty byl narušen. Jedinci z tohoto virtuálního světa jsou ochotni svůj sobecký status quo vyměnit pouze za zábavu, ale starosti už do jejich životů přístup nemají. Raději příležitost propasou, než aby dali změně šanci.

Moje myšlenky při prohlížení fotografií neznámých lidí zabloudí ke vzdálenému setkání s Kamilou. V nevelkém podniku daleko od centra města tak, aby nás v něm nikdo nemohl vidět. Byli jsme tam vícekrát a asi budili rozpaky obsluhujícího personálu, když jsme se k sobě tisknuli více, než bylo slušné. V té době jsem psal Kamile dopisy, o kterých jsem si myslel, že jsou projevem mých citů, tolikrát zhrzených a jen málokdy opětovaných. Když nyní surfuji po internetu, vím, že o žádné milostné řádky nešlo. Psával jsem, že ji chci, ale nikdy jsem se neodhodlal říct, že jí namísto papírového šťavnání nabídnu více než jiní. Více jistoty, více spolehlivosti, více opravdovosti. V dopisech jsem sténal a naříkal, chtěl jsem být zajímavý a věřil jsem, jak je mi znovu ubližováno. „Moc tě miluju“ byla poslední věta každého mého psaníčka plného roztomilých avšak vrtkavých slov.
V jednom z dopisů jsem Kamile popisoval svůj sen, ve kterém jsem si ji měl brát. Stojím v něm osaměle uprostřed nakrátko zastřiženého pokropeného trávníku, na němž jsou volně poházené prázdné stoly připomínající papírová kola. Mám na sobě černobílé sváteční oblečení, sako však leží pokrčené vedle mě a z motýlku zbyla jen stuha visící mi neupraveně kolem krku. Na spáncích cítím pomalu zasychající pot a štíhlá sklenice se šampaňským se v mé ruce viklá tak nejistě, že se skoro vylévá. Zklamaně hledím do míst, kde předtím stála Kamila. Ona už slavnost dávno opustila i se všemi hosty. Neodešel jsem s ní, chtěl jsem být sám, to už mě však do mého srdceryvného vyprávění o snu napsat nenapadlo.

Znovu jsem byl u profilů na internetu. Vybral jsem si dívku přiměřeného věku, která měla podobné zájmy jako já, ale o které jsem jinak nic nevěděl. Proč tu je? Co očekává? Co ji sem přivedlo? Byla bezdětná. Ostatní profily jsem zatím vyloučil, neboť u každého z nich byla nějaká překážka, která v možném seznámení údajně bránila. Napsal jsem vybrané dívce stručný vzkaz, to stačilo, úkol byl splněn.

Dívat se na Kamilu a propadat se do jejích očí, ve kterých jako cukrové krystaly svítily bílé jiskry. Pozorovat pihy rozeseté kolem jejího nosu tak nenápadně, že je bylo možno rozeznat jen zblízka. To vše bylo nezávazné a snadné. Rád jsem jí dával vlasy do čela, protože pak měl její pohled ještě svůdnější odstín. Být s Kamilou budilo dojem kýčovitosti. Vznášel jsem se při pocitu, že mám najednou ženu, o které jsem si myslel, že bude jen v mých fantaziích. Šlo o neuspořádané chvíle naplněné rychlým dotýkáním, aby do nich bylo vtěleno všechno. Přesně vymezená dávka její vášně a svěřování se. Tehdy jsem si myslel, že mě trápí právě ona dočasnost, nevěděl jsem, že jsem si loučení s ní užíval. Užíval si laskavou měkkost jejích zkušených úst, které byly hezčí, když neměla rtěnku, protože její tvář pak byla plná živočišné touhy, tak smělé a odhalené, že jsem z ní mohl pít jako z bezedného poháru. A štědré rty, byť světlé a studené, skoro cizí, líbaly lačně a syrově.
Kamila byla dokonalá. Mohl jsem jí říkat všechno, aniž by mě odsuzovala. Její číslo znám až dosud zpaměti jako jediné z těch, které mám v telefonu uloženy. Občas jsem ji podezíral, že ve své citovosti se mě milosrdně ujala, aby mi alespoň na chvíli darovala něco málo ze samozřejmých věcí. Zároveň však Kamila byla v mnoha věcech jako já, ale raději jsem zůstal pouze se svými trýznivými myšlenkami. Jen tak jsem si mohl Kamilu představovat, jak jsem chtěl. Když byla se mnou, musel jsem rozhodovat. Být mužem.
Pouze jedenkrát jsem s Kamilou strávil více než krátké odpoledne. Šlo o necelé dva dny prosvícené tetelivou hřejivostí, protože jaro už pomalu končilo a dal se tušit přívan ještě větší horkosti. Když jsme, vzdáleni od domova, kráčeli ve starobylém, vzdušném městě zavěšeni do sebe, náhodný kolemjdoucí v černém klobouku a bílé rozhalence nám se spikleneckým úsměvem podával sytě rudý karafiát. Ten klaunovsky vyhlížející mladík s květinami, který s italským přízvukem vyvolával nějaká slova o zamilovanosti, dokresloval jinakost, s jakou mé chvíle s Kamilou byly mezi těmi kouzelnými stavbami a nablýskanými lákadly provázeny. Přesto nešlo jen o sny. Nebyl jsem na tom jako postarší turista, který si Kamilu s mírně spadlou čelistí prohlížel.
Naštěstí však zůstala i návnada dočasnosti. Dva dny a v nich hutná atmosféra života. Pozdní snídaně se silnou kávou, její medové, smějící se rty, klapot podpatků a několik kapek deště, které opláchly parný vzduch. Byl jsem to vůbec já, když jsem trávil čas s Kamilou? Připadal jsem si, že jsem z nehostinné, zatuchlé místnosti vešel do krásného domu, kde všechny vteřiny, slova i věci jsou cítit pohodlím a luxusem. Ono nedočkavé teplo ale rychle vyprchalo. Sálalo jen dva dny, více bych již nevydržel. Kamila totiž patřila někomu jinému, což bylo dobře. Díky tomu jsme spolu mohli být jen na čas nezkažený mým strachem.

Vidím, že oslovená na internetové seznamce mi odpověděla. Slova, které jsou slušností a hranou vstřícností. Prošel jsem tedy jejím racionálním zhodnocením. Jako třeba nový mobil kupovaný v e-shopu. Říci si více už by narušovalo barevné představy bezpracného snění. I ona by asi chtěla být raději sama, protože sdílet život s někým bylo příliš skutečné, příliš svazující. Naráz je zřejmé, že i já jsem čekal na něco, co nechci. Za zásadovou a citlivou romantiku jsem ukryl své srabství a neschopnost žít pro druhé. Nikoliv trpělivost, ani ctnost. Moje pokrytecké soužení po všech těch záměrně nedostupných dívkách bylo jen snílkovským podvůdkem, který měl maskovat moje obavy, být hrází proti životu. A tak zbyla jen samota, která je v posledku nejmilosrdnější a zároveň vyčítavou společnicí, neboť odolat ženě je jen výsadou zbabělců.

Jednou v její kanceláři se Kamila posadila obkročmo na můj klín. Na nohou, které mě sebevědomě sevřely, měla světlé, lesklé punčochy a vysoké boty. Šeptala agresivní slova drsně protikladná ke slastné jemnosti, s jakou se mi do zátylku zarývaly její nehty. Svůj útlý pas ke mně tisknula ve strojovém, avšak smyslném intervalu. Když bylo po všem, trochu mé neukojenosti si nabrala na prsty. Už se usmívala. Zvlhlé rty zase měla bezbarvé a její oči se kakaově třpytily pod prameny hnědých vlasů jakoby namalovanými vláčným, rychlým štětcem. Další z útržků než jsem se vrátil zpět do mého bezpečí. Mohl jsem usínat se smutnými, ale pohodlnými myšlenkami, že jsem jenom zpestření jejího života a nerušeně si pouštět v mysli okamžiky strávené s ní, ale tak, aby měly jiný konec, abych v nich vystupoval jako někdo jiný. Kdybych byl něco víc než mužskou karikaturou, možná bych se Kamily nikdy nedotkl.

Odpovídám na vzkaz ženy z internetu, která mi pak píše, že jedno slovo v mém sdělení jí překáželo. Druhá říká, že je znuděná několika málo maily, které jsme si vyměnili. Další oslovená možnou příležitost k seznámení odbude velmi úsečně, jedinou větou, v níž jsou obsaženy asi tři zápory. Ostatní dopisování mlčky přeruší, byť se odvíjí na první pohled zdárně. Většina z žen na můj e-mail nereaguje vůbec a některým vadí můj vzhled, který je tu jakýmsi povšechným platidlem, vstupenkou, obranným štítem, za který všichni ukrývají své obavy ze závazků, naordinováním ideálu dokonalosti, kdy své špatné stránky promítají do druhých.
Každý z nás má v životě mnoho příležitostí někoho potkat, stačí jen využít je, nikoliv si při nich zaslepeně vymýšlet zdánlivě srozumitelná zdůvodnění, proč něco nejde. Kdo chce, hledá cesty, kdo nechce, hledá důvody.
Další fasádní uchazečce o seznámení proto uhýbám zase já, její fotka, na jejímž pozadí je věž nějakého středověkého hradu, se mi nelíbí. A taky nesportuje. Ani ona přes můj turniket bázlivosti neprošla. Z řádků, které jí adresuji, musí můj strach štiplavě čoudit jako z doutnajícího klestí.
Jsem vlastně stejný jako všichni zde, když jsem rád, že mě ty ženy odmítají, protože příležitost svalit odpovědnost na ně je velmi lákavá. Nejvíce druhým vytýkáme chyby, které sami máme, a tak procitnout z chlácholivé iluze o vině ostatních není snadné, neboť místo po stržené náplasti bolí a je pod ní jen zarudlá kůže, která se svojí ošklivostí nápadně odlišuje od té, na niž jsem se dosud byl zvyklý dívat.

Před Kamilou jsem znal ještě jinou dívku. Byla přívětivá a přející si normální vztah. Smála se mým historkám, moji nejistotu vždy s přátelskou ironií uměla odlehčit. Naznačovala, že bychom si mohli společně pořídit bydlení. Vypadala křehce a nevinně, ale dovedla být zároveň vzrušující ve svých překvapivých touhách. Přesto byla její náruživost střežená, uvězněná. Jakmile bylo libido neúplně umlčeno, rozzlobeně mě odstrčila ptajíc se, proč se tak chovám, když s ní nechci být.
„Není to ono“ řekl jsem jí v jejím bytě, přestože jsem si pak často vybavoval, jak jsem u ní v pokoji a ona si s pootevřenými, vážnými rty, oděná v průsvitných šatech sedá těsně vedle mě na okraj postele. I šero okolo nás je najednou útulné. Díváme se jeden na druhého, oči má velké a v jejich bělmu jsou tenounké červené nitky. Já ji pokládám na záda, hladím její kůži, která vypadá jako mandlový závoj stěží překrývající fialové tepny. V tichu skrz neviditelnou látku cítím na dlani tlukot jejího srdce občas podbarvený několika téměř neslyšitelnými vzdechy. Jen vzpomínky na ni, jak sedí na zadním sedadle auta a mluví provokativním, smirkově znějícím hlasem. Má málo místa, a tak jsou její kolena v tmavě modrých džínách v neúmyslně vyzývavé poloze. Na hrudi, kterou prostý nátělník nechává dychtivě nahou, jí vystoupávají velké kosti. Když spolu tančíme, dotýkáme se jen vlasy, už ne ústy, protože i tehdy moje obavy slavily vítězství.