Parodie

Kakrulce, tak se jmenovala jedna mladá dívka, říkali červená, protože jí v zimě vždy zčervenaly uši. Neměla to oslovení ráda, tak nosila ošklivé huňaté čepice co jí měly ta červená ušiska schovat, ale moc se jí to nedařilo, protože za ta její ouška by se nestyděl ani obézní slon indický. Jinak na ní nebylo vlastně nic zvláštního. Tedy až na chybějící prsty u nohy, ale ty se při pohledu na její levé očko, které měla posazené kapku níže, docela ztratily. Byla to prostě obyčejná dívka.
V pubertě kouřila trávu jako každý a domu nosila trojky a občas i dvojky. Ty většinou z chování, ale jak její maceška vždy říkala: „Trojka je také pěkná známka…“.
Jedinou její zábavou byl francouzský box, ve kterém při své robustní postavě docela s přehledem vynikala.
Ale dosti pomluv, pojďme si říct její docela neuvěřitelný příběh.
Jednoho dne jí maceška líbezně s nádechem pohrdání povídá.
„Hele mladá, mamka Tvého fotříka má těžkou rýmu a prej je to s ní vážný. Docházej jí kapesníky. Skoč si nějaký použitý půjčit k sousedům, beztak nám ještě dlužej za to, že si jim jednou půjčila to Bravo Girl. Ty kapesníky někde po cestě vymáchej v potoce ať nejsou tak špinavý a dones je tý starý zástěře. Stejně nepozná, že nejsou od nás, vidí tak blbě, že … no vlastně ani na to smrkání nevidí. A až na Tebe promluví tak se radši drž dál, nemá ani jeden zub a prská, že to není hezký.“
Při maminčině barvitém líčení babiččiných útrap se Kakrulce lehce zvedal žaludek. Maceška bohužel pokračovala dál, nedbaje na stále více blednoucí tvář své nevlastní dcerušky.
„Chudák, z toho že musí jíst jen tekutou stravu je tak hubená, že skrz ní můžeš číst noviny. A hodně na ní křič. Jednou, po sprchování, si čistila uši vatou a zapomněla na ní. Takže to co jí roste z hlavy nejsou nový vlasy a tudíž žádnej zázrak, je to nejspíš nějaká odrůda ušní řepy, nebo tak nějak. Dost keců, maž jí donést ty kapesníky a ať seš doma do dvanácti jasný! Nehodlám Tě zase hledat v tom zatraceným lese!“
„Ale maminko, za to já nemůžu, táta mě asi omylem zapomněl když byl sekat dříví.“
„Nesváděj to na tátu, má toho moc a je na to sám.“
„Ale vždyť denně leží na gauči a čumí na bednu, jednou z toho zmagoří.“
„Běž už, nebo tam babka mezitím začne smrkat i do kazů ve dřevě.“
A tak Kakrulka šla.
U sousedů pochodila celkem slušně. Ani se moc necukali. A když na ně vybalila, že je za to Bravíčko nechá zažalovat, dali jí všechny použité kapesníky které doma našli. Fuj to byl humus. Kakrulka hodila dvakrát šavli ještě u sousedů ve dveřích. Pak už neměla co zvracet a tak se konečně vydala na cestu. Vyzbrojena několika zvrácenými zkušenostmi a igelitkou plnou posmrkaných kapesníků.
Když došla k potoku, vysypala do něj obsah igelitky. No moc to nešlo, protože se ty kapesníky docela lepili a tak je Kakrulka musela vytrhnout rukou. Humus. Pár jich uplavalo, ale co se dá dělat, každý den není posvícení. Chvilku máchala kapesníky, ale jakmile začalo kolem plavat až nápadně velké množství rybiček bříškem nahoru, radši toho nechala. Když všechny kapesníky naoko složila do igelitky zaklela, protože si všimla že má špinavý kolena na svejch novejch značkovejch džínách.
„A to jsem si je na tý tržnici kupovala teprve včera! Já mám ale smůlu.“
To si naštěstí ještě nevšimla té díry na jejím triku. To by jí asi musela odvézt záchranka, kdyby tu ovšem nějaká jezdila. Poslední co tu projela měla ještě rakouskouherskej nápis a jednu pneumatiku píchlou. Joooo jak se tu krásně žilo za císaře pána.
Není čas, řekla si Kakrulka, musím jít, nebo bábu trefí. V tom jí přišla esemeska.
„Máma, co zas chce?“ četla Kakrulka nahlas „Ty huso, nechoď na rozcestí tou zkratkou, vlk se prej včera docela slušně ožral, tak aby si zase nedovoloval jako posledně. Pamatuješ? Teď tu, ale už není myslivec, když ho přejel ten kombajn. Tak Tě nebude mít kdo vysvobodit.“
„Tak a co teď?“ řekla si Kakrulka, byla totiž už dobrejch 15 metrů za rozcestím.
„Vracet se nebudu nejsem maratónec. Navíc je to ztráta času.“ řekla si sama pro sebe a šla vesele dál. Po dalších asi dvaceti metrech uviděla borůvky. Vlastně to byla vranní oka, ale ona nikdy nedávala ve škole moc pozor. Naštěstí si žádné nevzala, protože si nechtěla ještě více ušpinit svoje džíny.
Po sedmi minutách a čtrnácti vteřinách velmi namáhavé chůze narazila na vlka. Ležel roztaženej na zemi a měl jí jako z praku.
„Pane jo, Tys musel včera řádit.“ pozdravila ho zvesela Kakrulka
„Nevotravuj a běž si po svejch. Bolí mě škeble, nemáš náhodou ibalgin?“ odpověděl rozespalej vlk
„Mám jen těhotenskej test a ten Ti je jak vidím k ničemu.“
V tom se vlk zastyděl, protože si uvědomil, že je vlastně nahej a leží na zádech. O pár vteřin později mu došlo, že se vlci vlastně neoblékají a ležel v klidu dál.
„Hele nemáš něco k jídlu šeredo?“
„Nemám.“ odpověděl vlk
„Škoda, mám takovej hlad, že bych snědla i vlka.“ škádlila ho dál Kakrulka.
„Nedělej si ze mě srandu. Ještě furt mě bolí hlava a moc mi to nemyslí. Co kdybych radši snědl já Tebe?“
„Hele vlku tohle jsme už probrali. Už jsem psala e-mail myslivcovi ať dává bacha co se mu děje v lese.“ Teď Kakrulka čekala s napětím, protože nevěděla jestli náhodou vlk neví myslivec už dávno prdí do kytek.
„Hm dobře dobře. Tak hned nešil. Já mám taky hlad a žížaly, nebo šišky už nejsou co bejvaly.“ řekl vlk a velice silně si krknul
„Fuj cos včera jedl?“ vykřikla nasupeně Kakrulka a aby mu to nebylo líto tak si silně uprdla.
„Máš cos chtěl.“ vyštěkla na něj
„Hele, ale jeden nápad bych měla. Jdu za babčou, stůně. Dáme si závod kdo u ní bude dřív. A ten kdo vyhraje může jí sníst.“ řekla Kakrulka a v duchu se smála, protože věděla, že vlkovi z babičky bude akorát blbě. A navíc se zbaví babičky a nebude muset chodit věčně kvůli nějakejm blbostem přes tenhle blbej les. Takže dábelský plán a dvě mouchy jednou ranou.
„Souhlasím.“ řekl nic netušící vlk. Neuvěřitelně rychle se vymrštil a stejně tak s sebou neuvěřitelně rychle seknul na zem, protože se mu zamotala hlava.
Kakrulka s ním třásla, aby se probral, ale nic.
„Sakra, tak tohle nevyšlo.“
Nedalo se nic dělat, musela jít dál. Musela doufat, že až půjde příště k babičce tak nebude vlk ožralej. Cestou si ještě skočila na záchod do křoví a udělala si ještě větší díru na triku.
Až nakonec došla k babičce. Zrovna spala. To se dalo poznat jednoduše, protože to její chrápání by změnilo směr proudu v potoce. Kakrulka vytáhla klíč z jediného květináče široko daleko a odemkla si. Už dávno přemýšlela proč babičku nevykradli, protože tak blbou schovku na klíč snad vymyslej jen američani.
„Vstávej máš hosta!“ zařvala Kakrulka
„Já nespím, já přemýšlím.“ odpověděla pohotově babička
„To ještě ale neznamená, že to musí budit sovy na druhý straně lesa. Přinesla jsem Ti pár kapesníků na ten tvůj frňák.“ řvala Kakrulka
„Dikes Jeníčku, tos nemusel.“
„Šibe Ti? To jsem já Kakrulka. Jako malá jsem Ti skákala na klíně když jsme si hráli na – Takhle jedou páni …“ odpověděla Kakrulka a začala přemýšlet, jestli je to tou strašnou rýmou, nebo babiččiným stářím. Už nebyla nejmladší, spíše se dalo říct, že byla mezi staršími, dokonce by se dalo říct, že staršího by jsme asi nenašli.
„A jo, já zapomněla. Co děti?“
„To je moc.“ řekla Kakrulka a dala babičce políček ať se probere
„Ahojky Kakrulko co tu děláš, neviděla jsem Tě přicházet.“ řekla teď už probraná babička
„Spala si babičko. Tak jsem Tě jemně probudila, protože tu pro Tebe mám několik kapesníčků. A maminka s tatínkem Tě pozdravují a přejí Ti brzké uzdravení.“ Kakrulka najednou mluvila spisovně a stála hezky vzpřímeně. Asi to byl vliv babičky, nebo ji jen prostě nechtěla kazit iluzi. Babička totiž vždy říkala, že když má syna takovýho ožralu a snachu takovou mrchu, tak je ráda za to, že aspoň vnučka je slušná a hodná.
„To jsou hodný Tvoji rodiče. Předej jim vřelé pozdravy.“
„Samozřejmě babičko. Nepotřebuješ ještě něco?.“ říkala líbezně Kakrulka, ale v hlavě jí běželo: Například uspat a pustit plyn? Brnknout vlkovi ať přijde na večeři? Podržet hlavu pod polštářkem?
„Nepotřebuji nic Kakrulko. Jsem ráda, že Tě vidím. Proč nechodíš častěji?“
„Protože bydlíš velmi daleko. Navíc je to v lese a já se bojim vlka. Pamatuješ né, jak nás posledně sežral a ani nenechal svojí starý, která byla zrovna v tom?“
„Ale Kakrulko, vždyť vlka picnul hajnej a hodil ho do studny.“
„To byl jinej. Myslíš, že v lese žije jen jeden vlk?“
„Ano, tady jsme v čechách. Divim se, že tu byl vůbec ten jeden vlk.“
Kakrulka se nechtěla hádat. Jakou malou ji učili, že starší má vždycky pravdu a hotovo.
„Máš pravdu babi, měla jsem asi halušky. Vždyť já vlastně dnes žádného vlka nepotkala.“
„Tak se mi líbíš malá. A teď už běž. Musím přemýšlet.“ Stihla říct babička a hned začala chrápat tak hlasitě až se urvala okenice.
Kakrulka raději rychle utekla, nebo by jí praskly bubínky a ona by už nemohla poslouchat Coldplay.
A po cestě zpátky se nic zvláštního nestalo. Doma pouze zjistila, že neviděla Rodinná pouta a seřvala macechu, že jí je nenahrála…