Veřejné tajemství
Veřejné tajemství
Sbírky » Próza
(10.03.2013 - rozpracováno)
Prolog: Každý z nás se někdy spálil, ale ne každý o tom dokáže veřejně mluvit. Vzniká mu tím jakési veřejné tajemství, které ho pronásleduje na každém kroku. Nikdy se však nedokáže přiznat k jeho smůle či jeho smůle. Třiadvacetiletá Diana studuje vysokou školu, nikdy nebyla příliš výrazná a ani se nepovažuje za zajímavou dívku. Mužské pohlaví ji často tvrdí opak a přivádí ji do rozpaku, přijde si obyčejné, ale její minulost rozhodně obyčejná není. Občas by si přála, aby o tom mohla s někým mluvit, ale strach z odsouzení veřejnosti ji zahnal do kouta. Má sny, má sen naučit lidstvo mluvit. Jelikož lidský hlas má největší váhu a největší moc. Jenže, jakou cenu je schopna obětovat za moc lidstva? Je schopna promluvit na veřejnosti a odhalit své démony? S podobnými problémy se setkávám dnes a denně a jelikož není jednoduché se vyrovnávat s činy, kterých litujeme, je třeba je někam ventilovat. Ráda bych toto dílo věnovala všem dívkám, chlapcům, ženám i mužům, kteří se nebojí mluvit. Nacházíme se v dvacátémprvním století, kdy by neměla být tabu v běžné řeči, nemělo by existovat odsuzování na první pohled a nesoudit ostatní podle jejich činů z minulosti, ale podle jejich činů přítomnosti. Spravené auto přeci taky neodvezeme pryč, jen z důvodu že bylo jednou rozbité. Každý dáváme mechanickým věcím druhou šanci, avšak lidské bytosti již nedůvěřujeme. Jak praví Francois de la Rochefoucauld v jeho přísloví „Přiznáváme se k chybám, abychom alespoň upřímností trochu napravily, co nám ty chyby už nadrobily.“, je totiž převelice těžké převzít odpovědnost za svá břemena a odhalit se světu. Je to jako vylézt nazí na ulici, mnoho z nás to není schopno učinit. Možná je to stud? Možná je to strach? Možná je to nedůvěra. A přesně o tom vypráví příběh Diany a jejího okolí, příběh zatracení, nedůvěry a strachu.