Lovy beze zbraní 2.

 

 

místo natáčení: krajina jižní Moravy

 

Rozetmít film

 

Rovná krajina, zčeřená hladina rybníka, Heřman s Jardou jdou k boudě, kde chystají kameru.Vlastík s Františkem jdou rákosím k úkrytu na loďce, kde se staví za kameru. Celek rybníku skrytého v rákosí

 

Kom.m.o
Krajina rovná jako stůl a nad ní vysoké jihomoravské nebe. Jsme u Pohořelic, hladinu Novoveského rybníka čeří studený březnový vítr. Je časné ráno. Vystupujeme z auta a tiše se blížíme rákosím břehu k úkrytu, který jsme si tu včera postavili. Heřman za kamerou je připraven.
Druhý úkryt jsme zbudovali na opuštěné loďce. Jde k němu František s Vlastíkem.Sem postavíme druhou kameru.
Slunce se růžově chvěje v závojích jitřních mlh, ze kterých se ozve výkřik lysky. Hladinu udeří rybí tělo. Loňské palaší šustí.
A rybník čeká.
Čeká spolu s námi na návštěvu nejvzácnější. Zvedáme oči k obloze, která je zatím tichá a mírná. Pak se z ní ozve divoké kovové gágání.

               

Vlastík chystá magnetofon, záběr na obrovské množství               
divokých husí, které se snášejí na hladinu. Sledujeme je při                
jejich přistávacích manévrech.   

 

Jsou tady!            

Divoké husy!            

Nad hlavami nám zběsile tlukou jejich křídla. Jsou jich tisíce, přistávají na hladinu rybníka, ti věční poutníci, věční hledači cest, které je teď, na jaře, vedou z tepla středomoří na sever, ke svým domovinám. Novoveský rybník je jejich kuriózní zastávkou - shromažďuje se jich tu téměř celá evropská populace. Jsou tu husy velké i polní, husy běločelé, husy od polských moří i stepí Ukrajiny, poslové dálek, tajemní ptáci, jejichž zázračná orientační schopnost nám zatajuje dech. Perutě bijí vzduch i hladinu, nad kterou předvádějí prudké brzdící lopingy, jejich křik prší z nebe jako nekonečný déšť, hledíme na toto krásné a jedinečné divadlo a srdce nám buší až v hrdle.

Jsou tady a prožijí tu, pod teplým jihomoravským nebem několik dnů odpočinku.

   

 

Záběry na rozkvetlé kočičky, podběl a první lístky na stromech   

 

 

Kolem nás kvete jaro. My je však nevidíme. Celé tři dny bloudíme očima po hládích rybníků, počítáme hodiny a střežíme hejna, která se navečer zvedají k pastvě na polích a časně ráno se vracejí na vodu. Hledíme na sebe a v očích si čteme otázku. Jak dlouho tu ještě budou?
   
   

Veliké hejno husí vzlétá z rybníka

 

 

Čtvrtý den se znovu ozve divoké kejhání, hladina je rozbita údery startujících letek a nás, kteří stojíme ukryti v rákosí, pokropí hustý déšť, pršící z tisíců vzlétlých těl. Letí, dlouhé krky s rudými zobáky nataženy kupředu, letí v hejnech, klínech a šicích, jejich halasná a vrtkavá šňůra nám navždy mizí z očí. Jsou před nimi nové tisíce kilometrů, které musí přeletět, aby mohly vyvést tam nahoře, na severu, své nové mládí

   Jarní vánek nás hebce hladí po tvářích. A věční poutníci mizejí v modru oblohy, ztrácejí se vysoko, převysoko v purpuru slunce.
Jejich hlas umlká.
 Rybník je rázem po dnech halasného hašteření, kejhání, neklidu a ruchu podivuhodně tichý a mlčenlivý.
   
   

Březový háj na hrázi rybníku. Heřman se schovává s kamerou,   
dvě letící husy zapadají do rákosí. Heřman se kryje a plíží se   
k nim, záběry na husu v rákosí   

 

 

Z březového hájku se ozve křik bažantí lásky. Přes cestu zadupou tlapky divokého králíka. A my hledíme k obloze, která osiřela, slyšíme ticho večera a myslíme na velikou, nekonečnou cestu křídel našich poutníků. Zítra odsuď odjíždíme. Heřman jde na poslední obhlídku. A naráz se v rákosí zastaví jako přikován. Slyší známý hlas, svist známých letek, známé siluety zapadají do rákosí.

A kameraman, který vidí, stojí před otázkou: neodletěly všechny, dvě tu zůstaly. A tam, letí další dvě. Proč nejsou s ostatními? Je jen jediná odpověď. Zůstaly tady a rozhodly se, že tu budou hnízdit. Tady, na jihu Moravy, vyvedou nový život. A my musíme být u toho. Zatím jejich páry hledají hnízda - buď ta opuštěná z loňského roku, nebo nová, která si vystaví na ostrůvcích ondatřích doupat.
    Husy velké jsou plaché, jsou to snad nejplašší tvorové, jaké jsme při našem filmování potkali. Je těžké se k nim dostat. Březnová voda studí, rána i večery jsou chladné.
    Pod teplou hrudí divoké husy leží v prachovém peří vytrhaném z hrudi a břicha několik bílých vajíček s drsnou a zrnitou skořápkou. O jejich zahřívání se stará jen husa, houser ji nestřídá, ale zato celých osmadvacet dnů hlídkuje poblíž hnízda a nebojácně odhání každého, i mnohem většího vetřelce.

   

 

dlouhý záběr po rybníce, vajíčka na hnízdě. Ornitolog jde k vajíčkům a bere je z hnízda. Dává je k uších a poslouchá, pak dává vajíčko do vody, vajíčko se hýbe. Ornitolog ukládá vejce zpět do hnízda   

 

 

Skryté oko kamery objevilo i ornitology, kteří tady, v džunglích rákosu, pořizují opatrně soupis letošní vzácné snůšky. Zároveň zjišťují, jestli vejce, která jsou právě na chvíli husou opuštěna, žijí. Drobounké údery dosud skrytého zobáčku vyťukávají svou první nesmělou zprávu o životě, pohupování vajíčka na vodě je prvním něžným pohybem housátka, která se za několik dnů vyklube do dubnového dne.
   
   
       Moudivláček u hnízda krmí mláďata. Kolonie racků na   
hnízdech, malí racci v hnízdě, pár divokých kachen za kterým jde šik malých kachňátek   

 

 

Ale to už přichází jaro v celé své zelené kráse a rozkvětu. Neúnavný moudivláček, tvůrce složitého a pracného hnízda, utkaného z trav, ochmýřených semen vrb, jív a osik a oroboncových doutníků se už od rána do stmívání stará o svoji drobotinu.

   Život se proklubal ke slunci i v kolonii racků, vzepjal se zpot vězení skořápek, které pod jeho silou praskly. Rákosem a trávou se rozběhnou kropenaté malé kuličky zvědavého chmýří, které ani nečekají, až na nich květnové slunce vysuší péřový prach. Kachní drobotina vyjíždí na perleťovou hlaď vod, rejdí zobáčky v žabím vlase, štěbetá a rozbíhá se, aby se vzápětí znovu sešla u zkušených rodičů, znalých šalby života.

 

 

Lyska sedící na hnízě se ohlíží. Sedící husa na hnízdě. Heřman    
s kamerou nad hnízdem s housátky. Znovu jde vodou a skrývá   
se. Housátka zobají trávu, Detail kamery, nový nájezd na na živá kachňátka v hnízdě.Celek rybníka    

 

 

 Nad rybníky se vznáší poselství zrodu, ťukot skořápek v prachu peří pod teplou hrudí, nesmělá píseň pípavých hlásků, která se hlásí o slovo, chmury starostí o jejich bezpečí.
    Jdeme za nimi. Jdeme za našimi poutníky. A hle! Skořápky praskly a vysypalo se z nich zlato housátek. Podívejte se na ně! Jsou hladová, jsou přezvědavá, jsou tady. Nesmíme je dlouho rušit. Ještě jeden pohled a ještě jeden. Heřman se tedy dočkal. Má je před sebou. Svá divoká housátka. Kamera tiše vrčí. A věční poutníci, v jejichž drobných  a křehkých, sotva opeřených letkách, je již zakleta nekonečnost osudových cest, mžiknou očkem do slunce, pak se zvednou a vstoupí do vod, aby vypluly na svou první cestu z rodného hnízda k houštině rákosí, kde je ukryto čeká starostlivé oko matky.

 

 

hudba

zatmít film