Lovy beze zbraní 3.

Místo filmování: okolí Jeseníků v okolí Pradědu a Petrových kamenů   
   

 

Auto jede městskou silnicí kolem haldy, fabriky, kouř. Projíždí kolem kamery. Dále jede pod jesenickou krajinou, na obzoru jsou vidět Jeseníky   
   
   
   

Hudba
    Konečně přišel den odjezdu. Město nám zamávalo barevnými dými svých komínů, dýchlo na nás sirnou vůní hald a rozřhavených strusek a pak nás vpustilo do kraje, nad kterým žhnulo červnové slunce.
Nechali jsme je za zády.
V podhůří Jeseníků, kam vedla naše první cesta, jsme brzy zapoměli na štipavý kouř, křik ulic a cinkot tramvají. V uších nám zněla nová hudba. Hudba lesů,vod a strání, kterou budeme žít po celý rok natáčení našeho seriálu.
   
   

Gazík se šplhá po prudké lesní cestě nahoru. Přes cestu leží povalený strom. Členové štábu rozřezávají strom pilou a odklízejí jeho větve. Po odklizení překážky auto znovu vyjíždí po cestě nahoru.   
   
   

 

Je tedy červnové ráno, jsme čtyři, jsme šťastni a jedeme za jesenickými kamzíky. Dvanáctsettrojku jsme museli vyměnit za gazík lesní správy, který s námi a s kamerami šplhá po úzké cestě vzhůru k hřebenům. Jesenické hvozdy si chrání své tajemství. Svrhly nám do cesty kmen starého smrku. Poradíme si s ním. Heřman nechal kameru kamerou, František v souboji s větvemi utopil v potu svou touhu po režírování. Vlastík odložil svoji funkci vedoucího výrobního štábu a scénárista Jarda, který je zároveň kuchařem výpravy propočítává v duchu velikost dvojnásobných porcí, které bude muset večer předložiit kamarádům. Podařilo se. Můžeme znovu kupředu.

 

 

Další překážka. Kola auta prokluzují v bahně. Nosíme větve, pokládáme je do kolejí. Františkova fenka německého ohaře Asta aportuje větev. Auto konečně odjíždí. Jsme u chaty. Vybalujeme kamery a nosíme dovnitř.Detail otvírání oken. Okolí chaty v dešti, orosené květy. Záběry před chatou, kde sekáme dřevo. Detail kouřícího komínu, utopeného v mlze.

    

 

Ale ne na dlouho. Včerejší deště učinily z cesty mazlavý tobogan. A tak nový souboj, tentokrát s blátem. Pomáhala i Františkova Asta. Nakonec kola gazíku zabrala a vůz s nákladem se jako malý brouček opět rozběhl nahoru, do království větru, kleče a nízko letících mraků. Lovecká chata, postavená z břidličného kamene a dřeva, provlhlá a studená. Kolik jich ještě za ten rok, co je před námi spatříme! Kolikrát do jejich přítmí postěhujeme všechna naše zavazadla! Kolikrát ve vlhkém temnu pozotvíráme okenice a škrtneme zápalkou, která nám přinese teplo i světlo. Gazík odjel.
    Zůstali jsme tu sami, několik desítek metrů pod oblaky, zapomenuti mezi čtyřmi stěnami zvlhlých kamenů.
    První tři dny jsme nespatřili slunce. Poryvy studeného větru hnaly proti chatě cáry mlh a déšť, jehož kapky tančily po zápraží. V takové situaci je nejlepší chytit se práce. Borovicové dřevo voní a na plotně bublá voda na čaj.
    Čtvrtý den se mraky nad hřebenem protrhly a paprsky slunce proměnily dešťové kapky v duhové drahokamy.
   

 

František jde pro vodu, záběr na studánku, Asta jistí, František hledá dalekohled a vidí pasoucího se kamzíka.   
Kamzík mizí za hřebenem. D kotlíku ve kterém Jarda vaří. František mu říká, že viděl kamzíka. Jarda se raduje.   
   

 

Tehdy se vypravil František k nedaleké studánce pro vodu. Vzal si s sebou Astu. A ta mu objevila prvního prince těchto hor - který si pochutnával na mokrém borůvčí.
Pak ho pohltil obzor a mlha.
Jsou tady! Počkáme si na ně!
Musíme být stále připraveni.
Nedočkali jsme se. Na střechu opět zaťukal déšť a naše jediné útočiště, chata se opět rozezněla praskáním ohně a šepotem našich hlasů. Co jsme si toho v těch nekonečných hodinách navyprávěli, kolik plánů pro náš seriál jsme tu v noci, s očima upřenýma do temnoty stropu, vysnili! Ty výpravy, které jsme uskutečnili na hřebeny v krátkých chvílích slunečního svitu, byly bezúčelné.
Kamzíci jakoby se propadli do země, do hor, do deště, větru a mlhy. A my jsme poprvé poznali tíhu kamer a stativů.
Po týdnu jsme svůj souboj s počasím vzdali. Oheň v chatě vyhasl, okenice se znovu zavřely. A my jsme plánovali novou výpravu.

 

Ranní východ slunce nad Jeseníky, cesta skupiny po loveckém chodníčku.   
V ranním světle prchá tlupa kamzíků. Mizí za obzorem.   
  

 

Došlo k ní koncem září. Východ slunce nás zastihl na horském chodníčku nad Petrovými kameny. Snad nám tentokrát bude přát štěstí. Blíží se doba říje a kamzíci, ztrácející pomalu svou plachost se začínají shlukovat do tlup. A na jednu z nich jsme narazili. Sledovali jsme ji v nízkém ranním světle, ve kterém se jen stěží dalo filmovat.
   
   

 

Kameraman na cestě, úprk kamzíků. Slunce stoupá, jinovatka v trávě, Detail brusinek, vývraty   
nakonec tlupa popásajících se kamzíků před celkem hor.   
   
   

   

    Vydali jsme se tedy za nimi, třebaže před námi neustále prchali. Pod nohama nám v travinách tála jinovatka prvních mrazíků, které nás něžně štípaly do tváří, ve stoupajícím slunci se zeleně probouzely ostrůvky brusinčí s karmínovými korálky plodů, v prastarých vývratech stromů hrábl vítr do orosených strun pavučin.
Dole v údolí byl ještě stín.
Tam jsme kamzičí tlupu spatřili znovu. A kolem dokola, široko daleko, nad obrovskými doly a holými hřebeny, daleko nad obzorem, nad kterým na západě ještě visí bílá koule měsíce přímo proti stoupajícímu slunci, vál vítr podzimu, jehož ostré vůně jsme vdechovali jako omámeni.

       

Dnes vzpomínáme na ten podivuhodný den jako na něco, co se nám jen zdálo. A znovu nám před očima vystupují v širém podzimním slunci černobílé masky kamzičích hlav, růžky s háčky na konci, skvrny jejich těl rozlezlé po skalách, mezi klečí, po stráních a po borůvčí.Tlupy se znovu scházejí, velcí samci končí svůj život samotářů, přidávají se opět k samicím a mladým. Zimu je třeba prožít pospolu. Připravme se dobře na její divoké mrazy a vichřice.
   
  

František a Vlastík se dívají z hřebene dolů, vidí tlupu kamzíků, Kamera na ně najíždí. 

    
   

Sníh nás už k trávě nepustí.

A slunce stoupá výš a výš, z dolin se ozývá první nesmělé zakašlání jelenů i křik lesní pily, nad studánkou s ledovou vodou, spatříme křivky a do uší nám zaťuká zpěv lesních skřivanů a lindušek. Přechází poledne a odpoledne, sedíme mezi kamzíky a svačíme okoralý krajíc chleba, blýsknou po nás čertovským bělmem svých očí, popoběhnou a znovu se skloní nad paší. Jako by si na nás zvykli.

 

Dlouhé záběry na pasoucí se kamzíky.
znovu pasoucí se kamzíky, jejich růžky a masky, pták na špičce stromu, úprk kamzíků   
  

    

Ale to už je večer. Zimavý vítr zafičí hřebenem a rozevlaje tisíce bílých praporků metlic, které mávají svými dlouhými stvoly na rozloučenou prvnímu hejnu tohoto podzimu, které v zapadajícím slunci táhne dolů, dolů k jihu. Ještě se poslední tlupa kamzíků prosmykne po obzoru do fialového šera doliny, ještě poslední paprsek a potom už tma, hluboká tma hlubokých hvozdů, ve kterých právě teď, poprvé, zaznělo nádherné volání jelení říje. 

 

 

Metelice ve větru, odlétající pták, kulisy hor. Úprk kamzičí tlupy za obzor. Západ slunce nad Jeseníky.

 

 

Hudba pod titulky.

Zatmít film