Lovy beze zbraní 4.

   
   
Účinkující: rybáři a členové štábu   
Místo natáčení: Lužní lesy řeky Moravy, spodní tok řeky Dyje, Mikulovský zámek, Mlýnský potok   
   
Hudba - zvuk řeky
   

Rozetmít film.   
Kamera švenkuje z Mikulovského zámku dolů po údolí na Mlýnský potok pod zámkem, sníh na stráních.   
Lovci se rozcházejí po kamení břehu řeky Dyje ke stanovištím.   
Heřman navazuje wobler a vláčí ho vodou, Vlastík dává jako návnadu ostroretku, navazuje a háže udici doprostřed řeky.   

Kom.m.o.:
Chladem čišící kamenné stěny Mikulovského zámku shlížejí do údolí, nad nímž visí sinalá prosincová oblaka plná sněhu, který padá celou noc do klikatin vod.
Je před vánocemi. V ulicích měst se za osvětlenými tabulemi skel třpytí zářivé girlandy, lidé spěchají s balíčky, ženou se přeplněnými chodníky, vrážejí do sebe.

Stojím na studeném kamenu zamrzlé řeky a čekám na ni. Čekám na svůj vánoční sen. Na svou královnu, kterou jsem hledal v každé řece při našem dlouhém natáčení seriálu, nikde ji nenašel a ani o ní neslyšel. Budu tady na ni čekat, přijde jako loni?
Hlavatka a její zimní lov.
Svedu s ní svůj každoroční zápas?
Na silný silon navazuji wobler se dvěma trojháčky. Zmrzlé prsty se mi chvějí rozčilením. Ale to přijde. Musím mít jasnou hlavu, dobré nervy a hlavně, hlavně trpělivost.
Níže po proudu stojí přítel Heřman.
Vybral si jinou návnadu - mrtvou ostroretku, kterou vláčí hlubinami a hřbety vln.
Hlavatka, naše nejdravější a největší lososovitá ryba, snad skočí po mase.
Stalo se. Z hlubin se vynoří obrovské torpedo a zaútočí celou svou silou a vahou na rybku, z jejichž ploutví čnějí, dovedně skryty, zrádné háčky.Chytila se, bojuj Heřmane!

Pozoruji velký zápas. Hledím na nádherné tělo veliké ryby a myslím na jediné - unese vlas silonu tu tíhu možná patnáctikilového kolosu, jehož síla je znásobena silou vody? Voda stříká, syčí, prut je ohnut k prasknutí. A pak se ryba vzepne a vypustí z tlamy špatně uchopenou kořist.

   Špatně? Možná, že opatrně. Napjatý vlasec klesá, ryba mizí v hlubinách. Nad skalami kdesi pod zámkem zakrákne vrána. A Heřmanova tvář zrcadlí zklamání

Heřman vyměňuje wobler za třpytku, jde do vody, nahazuje.   
   
   

Vyměňuji wobler za třpytku. Snad budu úspěšnější. Opatrně balancuji na kluzkých, ledem potažených kamenech do proudu, řeka se mi mrazivě zakousne do lýtek. Nahazuji. Třpytka se vrnivě rozběhne vlnami, zlatá, červená, měňavě blýskavá.
   
    Přijdi, hlavatko, přijdi královno, vynoř se z hlubin a dotkni se mě!
    Stalo se! Cítím tě, článkem prstu přes který běží paprsek silonu, hmatám každý tvůj pohyb, tvé pozastavení, tvůj zběsilý úprk a boj! Bojuj, moje ledová královno, budu ti čestným a rovnocenným soupeřem!
   
    Hlubiny se otevřely, voda se probudila a její ryk mi přináší ozvěnu vzpomínek.
   

Jsme v rybářské chovné stanici. Rybníčky s průtokovou vodou - retrospektriva. Heřman vypouští hlavatku do rybníčku, dívá se za ní.   
   
   

Hlavou mě prolétne vzpomínka na loňskou hlavatku, kterou jsem tady, na řece Dyji, vyrval z náruče vodních pěn v loňském prosinci.
    Byla to nádherná ryba. Nikdy bych ji nedokázal zabít. Nikdy bych nedokázal zabít žádnou hlavatku. Je třeba ji zachránit a znovu uměle vysazovat, vždyť už teď z našich vod tato krásná ryba až na drobné jedince úplně vymizela.

    Je třeba počítat s každou, kterou ulovíme. Proto jsem ji spolu s přáteli přenesl do rybníčků chovné stanice  a umělé líhně. Jezírky protéká čirá voda z horských potoků, která jejich obyvatelům přináší čistotu a kyslík. Dlouho jsem stál u rybníčku, dlouho jsem se díval na svou hlavatku, které jsem dal v duchu i jméno: budu ji říkat Čirá. Stejně jako jsou čiré vody, ze kterých přišla.

Je duben, stromy kvetou. Po hrázi rybníčku jede rybář a pozoruje hlavatku v rybníčcích. Rybáři vstupují do rybníčků a odlovují kesery matečné ryby, které ukládají do nosítek a přenášejí ke stolu.   
   

 Přešla zima, přišly první jarní dny. A už je tu 26. duben, den mého největšího rybářského svátku. K rybníkům chovné stanice se scházejí lidé z celého okolí. Čekáme na chvíli kdy utichne dubnový déšť v korunách stromů a rybáři s kesery vstoupí do vod spodního rybníčku, ve kterém je více než dvacet hlavatek. Překrásné a veliké kusy z nichž, mnohá váží přes dvacet kilogramů. Je třeba je opatrně vylovit, uložit do nosítek a přenést ke stolu, kolem nějž se tlačí desítky zvědavců.  

Vytírání  hlavatky. Jikry crčí do připravovaných misek. Jsou postříkány mlíčím.   
   
   

Moje hlavatka Čirá, leží na gumové pleně a chystá se dát nový život. Prsty rybáře jí opatrně jezdí po spodní straně trupu. Nikdo ani nedýchá, jen v korunách stromů ťukají kapky deště a svou podvečerní píseň zpívá kos. A pak z těla ryby vytryskne proud jiker, které v sobě, potřísněny mlíčím, probouzejí tisíce, snad desetitisíce zárodků nového života.
   

Jikry v kolébkách, teče přes ně voda, záběr na teploměr a vykulování potěru.  

Oplodněné jikry se ukládají v líhni na kolébkách, kterými neustále proudí čistá voda. A plynou dny. Teplota vody je pod neustálou kontrolou. Čím je vyšší, tím spíše přijde nový život.
    Nakonec, přibližně po šesti týdnech, přijde den, kdy se z jiker vykulí tisíce plůdků, živých hlavatek, beroucí dosud potravu ze žloutkového váčku, den velkého množení a hemžení, prvních pohybů, prvních nesmělých doteků zrozeného tvora se živlem zvaným voda.
    Téměř 10 000 malých hlavatek je na světě.
    Dívám se na vodu, oživlou jejich třepotavými pohyby a myslím na svou Čirou.
   
   

Myslím i na den, ve kterém hlavatčí potěr ztratí své váčky s potravou a bude se muset o svůj život starat sám. Myslím na hlavatky v malých horských potůčcích, kam budou vysazeny, na jejich první lov, když se rozběhnou jako stříbrné nitky nízko pod hladinou, na první dravý výskok po miniaturní, sotva viditelné mušce, na uchvácení kořisti a první cestu do temna hlubin, která je pro ně dosud velkým tajemstvím. Čekají je mnohá nebezpečí, desítky z nich se stanou kořistí vodních dravců, desítky z nich se se s novým způsobem života nedokáží vyrovnat a uhynou. Ale jejich touha po životě bude silnější než úskalí života. Hlavatky přežijí, budou stále větší a větší, neztratí se. Šťastnou cestu a dobrý lov!

Časová reminiscence končí. Heřman opět nahazuje. Za zády mu teče řeka.   
   
   

Na to všechno myslím, když bojuji svůj boj se svou hlavatkou. Necítím mráz, který leze za nehty zkřehlých prstů, ruka přemáhající sílu ryby nesmí umdlít. V hukotu vod neslyším krákání vran ani volání přátel. Bojuji se svou velikou rybou o svou velikou rybu. O její život, o život, který znovu dá našim řekám.
   
   

A moje královna boj vzdává. Ještě poslední prudké škubnutí vlasce a pak se síla, která mi rve rybu z rukou, náhle ztrácí. Zápas je dobojován. Hlavatka je moje.