Mé věčné srdce

Jak jsou mé dny plné chvil
Jak minuty spočívají v hrudi mé
Jak východy slunce jsou mi cizí jak bych je nikdy nespatřil
Jak západy slunce jsou mi lhostejné

Nekonečnou,posvátnou,věčnou chvíli přetrhne setina další.
Čekání a odporné to doufání mně zradí v sledu mnoha let
Láska k jednoduchosti mně hrozně straší.
Jen díky ní nedokážu na pravdu pohledět

Nenávidím své smysly,můj sprostý zrak
Co nucen je za nesmysly můj život na talíř cizích prostírat
Nenávidím lásky touhu co nutí mně dny počítat
Miluji však přec všechny ty katovy hodiny,miluji-přec nemám se za to rád

Kdyby snad přede mnou mé srdce přestalo bít a já uchopiv ho bych usnul a začal snít
Pak temnota vše objímající by mým ústům odlehčila a já padal bych
Kdyby můj tep soucitně zastavila a bránu po bráně začala otvírat
Pak snad bych uzřel v čem se liší okamžik od chvíle,hodina od vteřiny
Pak bych možná začal svůj tep poslouchat.

Ale klíče chrastí a sluch stejně jako jeho bratři nenechá se oklamat.
A stejně jako bolest je jediný upřímný-můj kat

Nechci nijak předstírat.
Nikdy jsem se nezeptal čemu že vděčím za ten dar
Možná se bojím že bych už odpověď dávno znal
Nechci nijak předstírat ale nerad bych se bál

Je srdce a jeho dech občas notu ztratí
To když hledá odpověď
To když promlouvají svatí
Znovu bije a jeho údery zní jak ptáků let notující odpověď

Stane se však někdy že svatí hlasitě promluví
Srdce usne a v tónu jejich slov už nedýchá a unésti i ostatní se nechají
Pak vidí chór tam v dáli a zní tam zpěv
Srdce najde své rodiče a bratry spolu pak dýchají

Tam vykvete v pravdy květ.
Tam najde prostou odpověď
Tam uloží se k spánku potají.