náboženství a víra

roman polach na i-dnes se pozastavuje nad kostely a pobožností. pozastavuje se způsobem jen těžko komentovatelným. ani netuší, že používá všechny známky „boje” velikého rudého bratra v neblahé době ve které jsem vyrostl.
i když pokřtěn, nejsem praktikujícím křesťanem ani členem žádného jiného náboženství už čtyři desetiletí. podotýkám toto pouze v souvislosti z možné podjatosti na dané téma.
můj jinak nedůležitý postoj k víře samotné bych možná přesunul na jindy. a navíc není nijak originální. chci se jenom zastat těch praktikujících věřících i s „jejich” modlitebnami. nemusím k nim patřit a mohu se jich přesto zastat i když netuším zda-li o to vůbec stojí. tedy odemne. od ztraceného jedince bez víry.
a už jen tato slova nejspíš nakrkne ony věřící, když podotknu, že jakákoliv víra, víra v cokoliv je krásná. krásná a svým způsobem vznešená až do chvíle která je ovšem hmatatelná až na jejím konci když už je beznadějně pozdě, tedy až do chvíle, než se stane posedlostí a fanatismem. nemusím snad připomínat, že stav části fanatického islámu je pouze kopií stavu křesťanství středověku. a tak bych tento příklad ani neuváděl. líbí se mi jako příklad fanatické náboženství fašistů a později komunistů mající ony všechny potřebné atributy.
je úsměvné jak se dodnes nenávidí a jak jsou si přitom podobní. nechce se mi tady vypočítávat všechna podobenství a následně se rýpat v doložitelných detailech, které nakonec nadanej populista hravě vyvrátí. už nevím od koho mi v hlavě občas zazvoní věta, že víra je dar. a docela se zdá trefná ona slova vyjadřující ten jinak pro mne těžko popsatelný vztah k něčemu, chcete-li, k někomu vyvolenému.
já například věřím, že se dožiju pátku a zapálím si dýmku u točené dvanáctky. a věřím, že zas jednou budu mít pejska a snad opět jezevčíkovitého a možná hned dva i když z těch nejmenších. a taky věřím ve spoustu dalších hloupostí a jen doufám, že se nikdy nebudu brát vážně, jak se berou všichni fanatikové. ať již sportovní, nebo tvrdý zastánci zdravé výživy a p. :-)