Začátek?

Začátek?


Rtep zoufale prchá neskutečně zpustošenou zemí.
Neví proč?
Neví kam?
Neví před kým?
On jen ví, že musí!
Najednou se svět obřích stromových pahýlů rozestupuje a do cesty rozervané duše se postavila nezdolně strmá skála. Bezmyšlenkovitě se vrhá proti kameni tvrdému jako srdce sobeckého tvora, ale zde není vůbec žádná naděje.
Nemůže-li ten monolit zdolat přímo, snad by ho mohl obejít.
Ale kudy má jít?
Kdo mu poradí?
Vlevo nebo vpravo?
Je na křižovatce!
Vrhá se tam, kam mu velí srdce, odpojil rozum a šel za jeho hlasem.
Opět běží!
Opět ho do tváře švihají větve dávno mrtvých lesních velikánů!
Opět mu pod nohama praskají kosti mrtvých zvířat, neskutečně vybělené žhnoucím sluncem!
Neví jak dlouho tak prchá.
Minutu, hodinu, den, měsíc, rok, století nebo ještě mnohem déle?
Tu se před ním objevila skalní sloj. Jednolitá skála na jediném místě pukla a Rtep ve svém zoufalém bolu instinktivně vnímá, že tady jeho neskutečně nekonečná pouť může skončit. Vrhá se za tmou a věčným tichem tohoto místa. Tisíce dní už nezažil tak povznášející klid. Zatímco okolní svět klokotal a šíleně vřel, tady se po miliony minut nestalo nic.
Vůbec nic!
Zmoženě se sesune k zemi a cítí měkké objetí země. Ta půda zdroj života je jako jeho nikdy nepoznaná matka.
On je nebo spíš byl jedním z vyvolených.
Jeho moc je nebo spíš byla nekonečná.
Jeho síla nemá nebo spíš neměla ve vesmíru konkurenci.
Ani ta největší supernova nebyla pro něho adekvátní překážkou.
On a jeho druzi zapalovali slunce a tvořili miliony galaxii. To bylo tak nepředstavitelně opojné, ale co z toho, když nikdy nepoznal objetí matky. Nakonec vše ztratil a to co v životě nepoznal, nyní postrádá.
Pomalu se vrací do bolestivě zoufalé reality.
Pomalu se zvedá a jde váhavým krokem kamsi do hlubin té osudové skály.
Každým pórem kůže vnímá osvěžující proud vzduchu, který se proti němu z hlubiny valí.
Ten závan je tak neskutečně opojný!
Nikdy nic podobně krásného nezažil. Kam až jeho paměť sahá, dýchal jen dokonale čistý a filtrovaný vzduch. On a jeho souputníci žili ve světě dokonalém a čistém až do té děsivé minuty, kdy se celý jejich vesmír naplnil zkázou a plameny.
Rtep se hluboce nadechl, ale jeho mysl je zmatená. Ten proud many valící se z podzemí je tak krásný, ale zároveň i děsivý.
Krásný svojí naturální přirozeností a děsivý tím jak neguje vše, co až do tohoto okamžiku znal. Celý život žil v iluzi, že to co vycházelo z dokonalých filtrů jeho domu je to nejlepší, ale teď musí přiznat, že se hluboce a osudově spletl. V odrazu toho co nyní prožívá, chápe, že i zápach zkázy tam nahoře byl milionkrát lepší než sterilní vzduch, který dýchal dříve.
Zoufalá zvědavost ho žene dál a dál do temnot.
Slyší zvláštní zvuky a jde tam, kam ho uši vedou. Ve skalní jeskyni se mu do cesty postaví podzemní jezero. Voda prosakující stropem spadává na jinak absolutně nehybnou hladinu.
Kap!
Kap!
Kap!
Každá kapka bojuje marný boj s miliardami vteřin ticha. Jakoby temná podzemní hladina přijímala do svého lůna vlastní děti, které kdysi dávno odešli a teď se vrací. Rtep neodolal a rozvlnil jezírko letmým dotykem své paže. Vzdálené šplouchnutí o neviditelnou stěnu jeskyně bylo jedinou odpovědí.
Kap!
Kap!
Zvuk ho ukolébává a odvádí z dosahu reálného světa, ale tak to nesmí být, on chce víc.
Šátrá po zemi a nalézá kusy suchého dřeva. Tady leží, co zbylo ze stromů, které sem před dávnou dobou přinesla velká voda a on to nyní našel. Rychle pátrá po kapsách a nalézá to, co potřebuje.
Zdroj ohně!
Netrpělivě až překotně nahromadil všechno dřevo ve svém dosahu a jediným pohybem ho zapálil. Kamenná sloj, která nikdy nepoznala nic, než věčnou tmu, se změnila. Jasné odrazy plamenů se zaleskly na vodní hladině a zároveň vyvolaly miliony stínů na nekonečně rozvrásněných skalních stěnách.
Jaký to neskutečně úžasný pohled!
Vše tak nové!
On, který ovládal celý vesmír a stvořil nespočet galaxií, tady sedí a s úžasem hledí do plamenů.
Nechápe, co vlastně cítí, ale vše teď vidí z nového zorného pole.
Miliony megatun vodíku, které jeho přičiněním vzplály a vytvořili nové slunce, jsou ničím v porovnání s tímto hořícím dřevem.
Rtep už chápe!
Tento oheň je živý!
Měkká země, svěží vzduch, osvěžující voda a živý oheň.
Má všechno!
Stačí jen několik úkonů a je hotovo.
V podzemní sloji v zastrčeném koutě vesmíru Rtep vytvořil nový život. Teď už nastal čas, aby klidně ulehnul. Největší a zároveň poslední úkol splnil.
Zemřel poslední z bohů, ať žije první z lidí.