Myšlenky exkřesťana 5.
Myšlenky exkřesťana 5.
Odchodem z církve a následně i neúspěšným vztahem se mi otevřel nový svět možností. Ačkoliv jsem prožil asi dost bolesti a byl jsem několikrát blízko šílenství, a nikomu bych to nepřál, tak přece jen tu zkušenost bych za nic nevyměnil. Neříkám, že by se Bůh nějak změnil, ale uvědomil jsem si, že je opravdu velký. Jinými slovy: vše se děje tak, jak má. Ze své křesťanské éry jsem si odnesl ponětí, jak život s Bohem funguje, ale odchodem z církve jsem objevil, co je to za nástroj – lidské tělo. Na základě instinktů lze nahlédnout za pozadí činů a navíc lze identifikovat naučené vzorce chování, které život omezují, ale byly nezbytné pro křesťanský život v církvi. Ztrátou Boha jako autority se otvírá nový svět poznání. Zde myslím například opuštění jednobarevného pohledu na svět, přijetí toho, že člověk je špatný i dobrý zároveň a že navíc je možné přetvářet z osobních démonů anděly. Vše je možné. Doufám, že mé poselství je čitelné: odchodem z církve nic nekončí – naopak vše začíná.
Myšlenka 1:
Pokud mě nenaplňuje aktuální církev, je to tím, že ta církev není pro mě určena. Je to něco, jako je popisováno v pohádce o ošklivém káčátku H.CH.Andersena – káčátko bylo tak ošklivé proto, protože bylo nádhernou labutí, o které navíc celou dobu snilo. Káčátka ji proto nepřijali, protože byla jiným druhem. Lidé se taky dělí na své druhy a s některými vycházejí a s některými ne. Odkaz ošklivého káčátka je zřejmý – najít si svůj druh, protože žít podle svého druhu (tedy přirozenosti) je ta největší svoboda, kterou člověk může mít. Jediný, kdo to neví, že do daného druhu nepatří, je vědomí, ale tělo to ví moc dobře, kam patří a dává to svým způsobem najevo – viz to káčátko a je dobré je poslechnout.
Myšlenka 2:
Když jsem byl ve stavu, že se mi zhroutil svět, byl jsem v dost svízelné situaci. Je to, jako by neexistovalo žádné řešení. A opravdu se musím přiznat, že je to pravda - žádné řešení neexistuje. Nikdo mi není schopen pomoci a nic mi už nepomůže. Postupně se mysl, vědomí rozpadá a řítil jsem se do sebou vytvořené zkázy. Je možné s pomocí přátel zapomínat, ale pokud je proces nastartován, pak ani zapomínání nestačí. V tomto období zmaru, kdy je obrazně řečeno: noc nejtemnější, přichází impuls. Z vnějšku, zevnitř, je to jedno - to je věc, jak to má kdo nastavené, ale ten impuls nastartuje další proces – vzestup. Někde jsem četl, že indiáni to označují jako symbolickou smrt a symbolické znovuzrození.
Okolnosti, proč se člověk, jako třeba já, dostal do takového stavu - ty zůstanou stejné, jen už tolik nepálí, nežhnou tou svoji neodkladností. Vidím širší svět, vidím i ty okolnosti, a taky vidím, jak jsou velké v tom širokém světě. To je stav, kdy člověk tyto okolnosti nebo stavy přerostl. A tak může přerůst i odchod z církve. Jen se nesmí vsadit na ten proces zapomínání – tím se to „znovuzrození“ jen zpomalí, nebo nepřijde vůbec.
Myšlenka 3:
Když se C.G. Junga nějaký reportér zeptal, jestli věří v Boha, odpověděl: „Já nepotřebuji věřit, já vím.“
Kontakt s Bohem neboli neustálé prožívání okolí, ale tak, kdy je cítit to, že vše má svůj účel a je cítit i to, že život je žit životem, to Jung označoval jako kontakt s Bohem, najednou je zjevný účel všeho, co registrujeme, aniž bychom si to museli vybavovat, že to tak je – je to zvláštní prožitek jednoty. Najednou není potřeba věřit – protože ten kontakt s Bohem supluje víra. Víra - zrak pro věci neviditelné – je nahrazena prožitkem neviditelného. Pak tedy můžu vyznat: já vím.
Myšlenka 4:
Není nutné, aby všechny otázky byly zodpovězeny. To vede mimo prožívaný život.
Komentáře (9)
Komentujících (3)
Doporučit
Tisk
Zajímavé počtení.Myslím, že k víře není až tak důležitý křest.Můj otec byl pokřtěnej, ale celý život se choval, no, nic moc.Nic moc je slabé slovo.
Desatero je jasné, jednoduché a srozumitelné pro každého z nás.Máme tedy na výběr, a to, že se podle něho můžeme řídit, a nebo nad tím mávnout rukou.
Myslím, že je dobře, že si každý z nás může svobodně vybrat.
22.05.2014 19:13:00 | Jeněcovevzduchukrásného
Nojo, to jsem se mohl na pár tvých básní podívat, v jaké osobě píšeš. Promiň.
Ještě tě doplním.
"Útěkem se řítíme doprostřed soudu" - měl by to být Titus Livius. Zvláštní je,že něco podobného vypráví i příběh o Jonášovi - jeho pohlcení velrybou. Ten proces pozření verybou je něco jako ta temná noc duše, jehož výsledkem je poslechnutí (nebo respektování či přiznání božství)toho hlasu, který ho nutil jít jinam,než Jonáš chtěl.
15.09.2011 16:23:00 | dead-head
-> danny
Jojo, trefils to, v podstatě jeden z odkazů mé práce je to,že prožitek té temné noci duše - když ji tak chceme nazývat - má zájem o člověka. Neboli přirozená tendence člověka je jej prožít.
Všiml jsem si, že když člověk ať už odchází z církve nebo se rozchází/rozvádí (vše s jistou mírou bolesti) je tomu prožitku velmi blízko. Na mém příkladu jsem chtěl ukázat, jak to může vypadat, aby se nestalo to, že to člověk v půlce toho "procesu" přeruší, a tím bude puzen k tomu si to prožít jindy. Proto mi je tak trochu líto těch lidí, kteří z církve odešli a ten potenciál, co z toho rozhodnutí mohli vytěžit, prostě nevědomky zahodili.
12.09.2011 18:15:00 | dead-head
Jo a mezi námi... kdybych byl ve stejné situaci jako ty, také bych uvažoval o odchodu ze společenství, které sice biblicky má být sociální až do krajností, ale ve skutečnosti nemá pro sociální práva pochopení a jde doprava až to bolí.
01.09.2011 07:18:00 | Misantrop
Já se právě obávám, že jde právě o hřích v křesťansko-židovském slova smyslu. Ne, možná to tak není, nejsem ti ani soudcem ani kádrovákem, ale svými pěti úvahami sis napsal profil, nad kterým by psycholog zajásal.
Jak říkám, možná to není pravda, ale na mě tvoje úvahy udělaly dojem, že jsi člověk, který někde v sobě hluboce cítí, že spáchal hřích. Svědomí hryže, stíny minulosti se vynořují, jsi plný nejistoty a tak jsi se rozhodl dojít k rozhřešení sepsáním této úvahy, kde se své aspekty pokoušíš vysvětlit pomocí filozofických obratů, ve kterých ale nejsi moc kovaný. Tvé vysvětlení je sice obšírné, uvádíš na svou obhajobu spoustu argumentů (nejlepší je ten, že jsi svým odchodem vlastně nic nespáchal), ale v hloubi duše víš, že jsi ten svůj čin dotáhl dál než jsi chtěl.
Takový je můj dojem z úvahy. Nic víc. Nemám žádný dojem z tebe, protože tě neznám, neviděl jsem tě, nemluvil s tebou. Jen z úvahy mi přijde, že se zoufale snažíš ospravedlnit něco o čem vnitřně sám pro sebe víš, že ospravedlnit nelze.
01.09.2011 07:16:00 | Misantrop
-> Misantrop
:) Asi mi tam nesedí to slovo hřích, které používáš. Klidně tomu říkej hřích, jen to nesrovnávej s biblickým významem (třeba to neděláš, ale neznáš lepší synonymum). Protože co je to za hřích, který uvede chod života do pohybu - to se ti podle biblického významu hříchu nestane. Celý ten proces mě stál dost bolesti a ta je v textu otisklá. Ono za poklady života se holt platí bolestí.
31.08.2011 17:40:00 | dead-head
Nejsem příznivcem mystických zkušeností. Ať už se jim říká obrácení, odpuštění, gnóze, alchymie, vytržení, nirvána, extáze, či jinak.
Z tohoto hlediska proto nemohu tvé zkušenosti porozumět a ani se o to nepokouším. Nic podobného jsem nikdy neprožil, nemohu tedy hodnotit. A jak jsem říkal, nezpochybňuji nic z toho, co jsi prožil. Z hlediska literárního je ovšem tvá obhajoba nebo chceš-li tvá zkušenost znázorněna poměrně plytce a dělá opravdu pouze dojem pokusu o sebeospravedlnění něčeho, co sám v hloubi duše považuješ za hřích.
30.08.2011 07:31:00 | Misantrop
to Misantrop:
Inu prožil jsem ten stav toho odpouštění, co nabízí Ježíš a v rámci církve to bylo v pořádku. Nicméně jsem prožil opět něco podobného, což mělo za následek ještě další posun, ale už mimo autoritu církve. Co k tomu říct? Jsou ty dva zážitky ekvivalentní?
Zatím vím,že ti, kteří prožili to,co já, se pak sdružovali do mystických větví různých náboženství (v Evropě třeba gnóze nebo alchymie atd.).
Co se týče toho sebeobhájení - ono vždy,když děláš něco nového, tak to potřebuješ obhájit - to už tak prostě je.
Motivací textu nicméně bylo ukázat exkřesťanům, nebo budoucím exkřesťanům, co se může tím odchodem stát. A podpořit to svojí zkušeností. Asi tak.
29.08.2011 18:17:00 | dead-head
Nehodlám hodnotit tvé rozhodnutí ani nehodlám hodnotit tvůj život. Nemíním kritizovat oprávněnost nebo naopak hloupost tvého rozhodnutí. Ale dovolím si ohodnotit uvedenou stať úvah z hlediska literárního a věcného.
Nemohu si pomoci, ale po přečtení to na mě udělalo dojem, že ti vlastně vadilo, že sbor je komunita, která má svá pravidla, která se nedají jedním šmahem jednotlivce předělat, že ti prostě hučeli do života a měli jiný názor než ty a taky ti zakazovali "páchat hříchy". A protože jsi měl co vysvětlovat, tak jsi raději odešel a celá naznačená úvaha je pokusem o sebeospravedlnění, které ovšem v hloubi duše považuješ za nedostatečné.
Přiznám se, že první myšlenka, která mě napadla po dočtení byla: "chtěl si trochu užít s holkou, ale oni měli kecy".
Netvrdím, že to tak bylo. Ani netvrdím, že jsem správně pojmenoval tvé rozpoložení a důvody pro napsání díla. Ale stavba díla, použití vět a celkový sloh na mě dělá tento dojem.
24.08.2011 10:38:00 | Misantrop