Kdo je víc, než já?

Skláním se nad tělem. Krev zasychající na rukou nepříjemně svědí a každý letmý pohled na ni bodá a bolí, bolí a bodá do hejna myšlenek, protože takhle jsem to nechtěla. Takhle to nemělo dopadnout. Mrtvý mi už ale na mé němé otázky a spílání nedokáže odpovědět. Kalné oči potáhla mžurka, tělo se zvolna rozpadá v kusy hnijícího masa, které do sebe stravuje bílý koberec, protože ani ždibec nesmí přijít nazmar. Plýtvání je hřích.
Ne, ten muž nebyl Bůh.
Byl to jen senilní stařík. Pravda, mocný senilní stařík, ale stále jen stařík. Snad tomu skutečně věřil, po celá ta milénia se k té představě upínal, ale nic to neměnilo na tom, že žil v bludu. A s ním i ostatní.
Zachvátila mne panika.
Nebudou mi věřit. Andělé s plamennými meči, mé nejmilejší výtvory, budou ronit stříbrné slzy pro svého Pána a jako vše živé, tak i oni podlehnou člověku, jehož ždibec jsem do nich na samém počátku zasadila a nechala spát. Podlehnou a budou toužit po pomstě. A já s tím již nic neudělám.
Kdysi, kdysi dávno bych mohla. Pár tahy štětce, letmou myšlenkou či mávnutím ruky bych přetvořila minulost, přítomnost, budoucnosti dala nový směr. Světu bych dala novou podobu, z nebe udělala zemi a ze země nebe a na trůně v oblacích by neseděla falešná modla, ale Lucifer. Z ničeho bych tvořila nové světy a nové životy, osudy, tragédie dosud nenapsané.
Ale to bylo předtím.
Být Stvořitelem je zábavné jen chvíli. Vybudujete mraveniště, chvíli do jeho obyvatel šťoucháte klackem a sem tam na něj vylijete kýbl vody, či naopak těm nebohým tvorečkům nasypete trochu cukru, ale žádná zábava nevydrží věčně. Začnete se nudit, nudit a nudit, až nakonec ztratíte o jejich mizerné malicherné živůtky zájem úplně. Vzdáte se jich. A jdete dál.
Já se vmísila mezi ně. Pohybovala se mezi generacemi, sledovala, jakým směrem se můj experiment ubírá a vyvíjí. Velice pozdě jsem ale pochopila, že ponecháním je vlastnímu osudu, zde vznikl svobodný život, který se mým zásahům bránil a odmítal je. A co hůř. Uvěznil mě v sobě. Nedovolil mi vzlétnout na křídlech myšlenek a vytratit se. Tvořit dál a dál, tentokrát jinak a lépe.
Blok byl spálen a pero rozbito.
A tak tu teď stojím, u nohou mi leží pokořen jejich Bůh a já nevím, co dál. Jak by měl příběh pokračovat.
Povzdechnu si.
Stoh papírů přistává v krbu a oheň vesele praská a hoří, jako by si neuvědomoval, že v něm právě umírá svět. Další svět, co přišel nazmar, další osudy, které již nikdy nebudou vyprávěny.
Posouvám si brýle více ke kořeni nosu, upíjím čaje. Z cigarety naposledy potahuji, pak ji odkládám. Nakonec nechávám prsty rozeběhnout se po klávesnici jako skupinku pavouků.
Čas na nové mraveniště.
Jen tak totiž mohu být tím, čím chci. Tím, co mě naplňuje. Bohem. Stvořitelem.
Protože… Co je víc, než Spisovatel?