Zákon snění

Myslím, že zrovna tenkrát pršelo, když mi došlo, jak jsem vlastně strašně malá. To tenkrát padaly proudy vody a nebylo deštníku.
Byl to podivný den. Unaveně se plahočící tělo hledalo úkryt, však nevědělo kde. Věci bývaly daleko jednodušší a pohled vpřed čistší a voňavější, než když se kroky dopředu skutečně vydaly.
Tohle se stává snílkům, že v noci ještě chodí po měkoučkém polštáři a ráno leží s hlavou opřenou o práchnivý trám. Jak bolestná jsou to rána … ale jak srdečný a dravý je jejich boj. Ten prchavý boj zranitelnosti … Málokdo jim podá ruku a více než soucit jim pohrdání nosí pod nohy, aby jim další příkoří dali do cesty.
Hnána zoufalstvím si zase v duši něco sní, ale neznamená to, že si něco nalhává a neříkejte, že ano, vy, co jste nikdy nezavřeli oči a krev se vám nerozproudila jako divoká voda, nerozhořela jako žár v ohni. Nic o snění nevíte. Jak spaluje, ničí a bolí, když vás opustí … ta neskrývaná radost v srdci, když cítíte, že zase přichází. Kdo by tohle chtěl opustit?
Nejspíš každý obyčejný člověk znalý skutečnosti. Ale kdo pomůže snílkům, aby nemuseli zavírat oči nebo před ně vkládat neviditelnou clonu, když chtějí být šťastni?
Jsou to smutní lidé, co kdysi ronili slzy štěstí, protože věřili v krásu, o které mnozí netuší, jak hluboké a hladké nechá v srdci stopy.
Neříkejme tomu válka. Jsou dva různí lidé a každý žije samostatnou hru s vědomím i sny. Tak pojďme si hrát společně, síla snů a vizí je stejně silná jako schopnost je splnit. Však samotný člověk to nedovede. Hrajme si na slepé s houslemi a přijďme k něčemu nenadále … není horších střepů než těch, co se válí po zemi z rozbitých snů.
Ano, v ten den padaly provazy deště, ale nepadaly z nebe, neboť já nemám modré oči …