O duši

Díky zastavení na Amonasrově básni „Duše“ jsem došla k přesvědčení, že možná má cenu zamyslet se nad pojmem duše, tedy lidská duše. Je to, myslím, poměrně frekventované slovo, každý se určitě s ním nejen setkal, ale i jej používal. Dokonce ani pro marxisty se nestalo problémem jej skloňovat ve všech pádech.

Proto si myslím, že nebude na škodu tuto záležitost nahlédnout ještě z pozice biblických textů. Nebudu tady otravovat nějakými citáty, pouze zmíním, že se o duši dočteme v listech apoštola Pavla. On ve svých dopisech vyučoval jednotlivé křesťanské sbory mimo jiné právě i o struktuře člověka - říká, že člověk má tělo, duši a ducha. Je to logické, a proto se s ním v jeho názoru ztotožňuji. Zhruba řečeno: Součástí těla je mozek, jeho činnost obstarává svými impulsy např. pohyby v těle uvnitř i vně, ale produkuje i běžné myšlení nebo i tvůrčí práci, tedy duševní činnost. Až potud duše, jak ji známe.

Nyní už zbývá jen zmíněný „duch“, i ten je vnímán prostřednictvím mozku, ale trochu jinak. Je to naše vědomí – jednak našeho já, tedy identita, vnímání sebe sama ve vztahu k okolí, jednak svědomí. A to je taky zásadní rozdíl mezi zvířetem a člověkem. Zvířátko vyššího typu může mít dušičku, ale jen člověk má ducha, který uvažuje o své existenci z filozofického hlediska, také o existenci Boží nebo, jak někdo říká, o něčem, co nás přesahuje… A je to právě lidský duch, který je někým nesmrtelným.

Snad bych ještě pro úplnost měla dodat: text Ekumenické bible obsahuje na mnohých místech (zejména ve Starém zákoně) i pojem duše v tom vyšším smyslu - jako duch, ale je to spíš otázka překladu z hebrejštiny.

Tak takhle nějak vidím význam těchto pojmů já.

Vím, toto je spíš jen jakési vysvětlení nebo výklad než úvaha, tak pardon:)