Mystika a psychologie

Pár dní zpět jsem rozmlouval o sporu psychologie a mystiky. Jádro sporu v podstatě spočívá v tom, jestli z pohledu psychologie mozek a jeho vize jsou generovány mozkem a tedy mozek je zdroj všeho, co se děje, nebo mystický pohled, že mozek je přijímač a přijímá informace kdesi z éteru. Oba systémy mají propracovaný systém, který vysvětluje různé detaily, někdy i společné. Z tohoto přístupu i vychází způsob, jak se bude nakládat s nemocemi – tedy jakým způsobem nastavit mozek, aby fungoval v intencích dané společností. Otázka zněla, jestli jsou tyto přístupy ekvivalentní.

Vědecký přístup trvá na tom, že pozorované fenomén se musí dát zopakovat, fenomén je katalogizován pod nějakým termínem a díky tomu je možné hledat v rámci termínů souvislosti. Jedná se o racionální činnost, jejíž výsledek je formální popis. Mystický přístup operuje taky s katalogizovanými termíny, ale význam termínu se získává na rozdíl od vědy prožitkem. To je jeden ze zásadních rozdílů a tento rozdíl není ještě překlenut. Zatím ještě nedošlo k fenoménu smíření a vzájemnému uznání obou přístupů. Nicméně pokusy o smíření lze pozorovat na srovnávacích studiích (vesměs laického charakteru), pokusech vysvětlit společné fenomény: deja vu, davová hysterie, úzkostné stavy např. ze smrti, případně vznikem psychologických oborů, které se snaží mystické postřehy zařadit do psychologické disciplíny: hlubinná psychologie, humanistická psychologie, transpersonální psychologie apod.  Tedy můžeme registrovat pokusy o sjednocení vědecké přesnosti (typické pro evropské myšlení) a prožitkového poznání, typického pro mystický přístup, což ukazuje, jak je otázka stále živá.

Pokud zažijeme nějaký fenomén – třeba afekt (když tzv. bouchnou saze), nebo požijeme psychedelikum, dosáhneme umělecké katarze, či prožijeme vizionářský stav během koitu. Možností je hodně, ale výsledek je zpravidla ten, že se člověk ptá, co se to jen stalo? To znamená, že integrita osobnosti byla oním prožitkem narušena a člověk zpravidla hledá odpověď – a jelikož člověk žije přítomností, tak na to nemá odpověď. Vzhledem k tomu, že prožitek byl pořízen a registrován v těle pozorovatele, porozumění prožitku se bude muset uskutečnit také v těle – nezávisle na tom, jestli pozorovatel nastuduje cizí informace, nebo se pohrouží do sám sebe a bude rozjímat. Výsledek je nalezení sekvence slov, která mu poskytne klid (a to i třeba stoické prohlášení: „tož tak“, které ačkoliv neposkytne rozšíření souvislostí, uklidní vyčerpání z dlouhodobě nezodpovězené otázky). Z tohoto úhlu pohledu jsou mystické a psychologické popisy ekvivalentní, a navíc jsou ekvivalentní s rozjímáním (což je další cesta popisu událostí) protože jejich informace musí být interpretovány – interpretovány v pozorovateli a to, co pozorovatele uklidní, bude preferované, a to, co navíc ještě poskytne rozšíření mysli (tedy bude do názoru integrovat více detailů) je preferováno pozorovatelem ještě více. Žel nezávisle na tom, jak moc to je to poznání objektivní.

Nechci se zabývat srovnáním mystického a psychologického přístupu, spíše bych se chtěl zamyslet nad výsledkem toho srovnání. Do jaké míry bude konzistentní přístup sjednocením obou přístupů?

Vždyť příklady, že nějaký fenomén není plně popsán, máme k dispozici. Bez nějakých filozofických průprav vykreslíme bod nula v kartézském součinu, i když můžeme namítat, že bod nula se moc dobře nakreslit nedá. Nedělá nám problém používat záporná nebo komplexní čísla aniž bychom znali jejich fyzickou reprezentaci. Taktéž se marně můžeme ptát, jak je to s dualitou světla – kdy se tedy světlo šíří jako záření a kdy se šíří jako vlna – a odpověď: „jak se to zrovna hodí“ řekněme není v tak exaktním oboru fyziky obvyklá. Taktéž nás významně neomezuje axióm, že nic není rychlejší než světlo. A co se děje v nadsvětelných rychlostech je v úrovni hypotéz a představ – tedy stejný prostor, kde operuje mystika.

Vráceno zpátky k psychologickému a mystickému pojetí fenoménů – společným sjednocením se překlene prázdné místo, které jedna nebo druhá strana nemá zpracované. Nicméně ve sporu mystiky a psychologie se zapomíná na toho, o kterého jde především – o člověka. Oba postupy dosahují ekvivalentních výsledků – uzdravení pacienta, resp. zvýšení kvality života člověka. Pravda je, že není známé, kolik pacientů po neúspěchu psychologických postupů se uzdravilo mystickým přístupem a naopak kolik mystických přístupů vedlo do ordinace psychologů.

Pohled, který preferuje jeden nebo druhý přístup, je třeba řádně zvážit, protože jednostranná preference je již díky postmoderně, která zlomila paradigma, že vědy mají mezi sebou hierarchii, podezřelá. Od 70. let jsou považovány výsledky ve vědě ekvivalentní – protože jedna disciplína nemá šanci díky rychlejšímu sledu světových událostí dostatečně prozkoumat aktuální fenomény a tím tedy „zaspává“ dobu. To můžeme vnímat v tom, že se vzájemně mezi lidmi uznávají jiné přístupy – málo kdy jako partnerské uznání, ale jen jako akceptace okolností (což je posun, protože nevede k otevřenému ideovému kastování). Preference jednoho názoru vůči jiným je ukázka vnímání, které má v té oblasti větší rezistenci, než v ostatních částech. To znamená, že preferovaný názor je zatížen osobní psychologií preferujícího – prostě dochází k přeceňování osobního, subjektivního názoru. Diskuze na takové téma se ve skrytu mění na diskuzi o ztrátě identity, tedy erudovaná diskuze vzdělaných lidí nabývá paradoxně mystických rozměrů, kdy názor – je nositelem, když už ne božského, pak alespoň démonického stínu.

Na závěr se rozloučím citátem Maxe Plancka, který si takovými diskuzemi prošel, díky postulaci, že energie je frekvence záření násobena nějakým konstantním kvantem čehosi, což označil jako Planckova konstanta – zajímavá úvaha, která ovšem v rukou Alberta Einsteina svrhla do té doby platnou a neochvějnou Newtonovskou mechaniku:  „Vědecká pravda nezvítězí tak, že by přesvědčila své oponenty, aby viděli její význam, ale spíše tak, že její oponenti zemřou a nová generace vyroste se smířlivějším postojem.“