Pro Oldu

Našeptáváš mi slova, co sám jsi nestihnul napsat, ale já nemám stejné pero, kterým jsi své myšlenky, pokládal na papír.
Už si jen vítr, co kolem mé hlavy šumí a snaží se o dokončení, svého psaní. Nejsem Ty, co uměl oživit příběh, který oči pohladí a duši, veselost dává.
Jsem žena a ty jiné, smýšlení mají, než muži, co svět vidí jinak. Ač tvá duše, jemná byla, tak možná proto, mě oslovila. Byl jsi květ s jemnýma rukama, jen se ti nedostalo to, po čem si toužil.
Jen proto, že mužem tě na svět matka povinula, aby jsi stromy, kácel a pero ti zlomila. Ale ne tvou touhu po psaní a literatuře, kterou jsi celý život, tolik miloval.
Na rozkaz, jsi přestal psát, ale duše stále v písmech byla, které dokáží do dnes, mnoho lidí rozesmát. Pro Oldřicha Peterku. R.I.P.