Psychologická studie o lidech kolem mne

Zdeněk Ludmil Samec
7. A
Gymnázium Václava Hraběte

Lidé kolem mne

(psychologická studie)

Obsah:

1.úvod
2.metodologie
3.obsah
4.závěr
5.zdroje

1.Úvod

Co myslím „psychologickou studií lidí kolem mne“ a jak se to snáší s tím, že mám podávat výklad? Myslím tím popis lidí, se kterými žiji, a aby to nebylo urážlivé nebo duchovně necudné, jejich obecnějších vlastností, zákonitosti jejich chování, způsobu, jakým se rozhodují, obsahu jejich myslí, jejich nadějí, tužeb – tedy to, čemu říkáme psychologie – abych nepsal třeba „Petr je blbec“ nebo „Petra se chová nemožně,“ což by byly jen nehorázné, sprosté pomluvy a nikoliv kvalitní, odborné, vědecké dílo. Pozor, nerozlišuji mezi „dílem“ a „výkladem“ stejně jako nečiním rozdílů mezi „studií“ a „studií někoho jiného“. Bude velmi těžké vám tuto myšlenku objasnit, ale když ji objasním, vyjasní se i vlastní podstata toho, co právě píši. Poněvadž by vědecký důkaz byl pro mne opravdu náročný, vyjádřím se jednodušeji, po svém způsobu, který bude, doufám, vyhovující: Každý si všímáme lidí kolem sebe, povýtce ve chvílích, kdy jim něco vyčítáme - „Zachoval jsi se špatně, Danieli“ nebo „Chceš-li nás přivést do hrobu, chovej se nadále tak, jak se chováš“ nebo „Proč jsi nepřišel? Marně jsem na tebe čekala.“ Snažíme se získat obraz duševního života dotyčné osoby a odhalit vinu – věříme, že známe mechanismy, podle kterých se tento duševní život řídí, předpokládáme zanedbání nebo nevědomost – a tedy káráme nebo poučujeme. Já znám ze svého života mnoho takových příkladů, co si lidé o druhých a sobě myslí – a teď doufám, že se vám mé strašlivé zarámování nebude zdát přehnané – ale vše, co tu říkám, jakkoli se to tváří být „mou studií“, „mou vlastní promluvou“, je pouze, a to absolutně, „studií někoho jiného,“ popřípadě „studií studie někoho jiného,“, což odpovídá zadání úlohy. Tím jsme odbyli úvod a nyní se vrhněme na metodologii.



2.Metodologie

Metoda, jakou získávám poznatky o světě kolem sebe, je vlastně nepopsatelná. Řekl bych, že se prostě „pořád dívám“, ale pak bych musel specifikovat a popsat zrakové, percepční, myšlenkové a další funkce naší bytosti, což vůbec není záměrem této práce. Navíc nemám říkat, co si myslím, nýbrž co se někde píše, tj. podat výklad (o něčem, z něčeho). Já však píši vše, co vím, aniž bych to ovšem věděl – nechce se mi teď sahat po žádné knize a opisovat ji nebo vyjadřovat její odstavce a body vlastními slovy. Popíši jinou strukturu, která jediná mne zajímá, ačkoliv pro účely této práce se budu muset ne málo omezit, neboť bych mohl narazit na problémy tematické a etické – já. Ale toto není práce o mně, vystříhám se tedy všech přehmatů. Snažím se popsat způsob, jakým lidé („přívlastek“ „kolem mne“ si dále již odpustíme) smyšlejí o světě, v jeho mocné polarizaci, tedy jsou v zásadě dvě možné cesty, které se pozoruhodně stýkají a splývají, ale to je zapříčiněno naší nesvědomitostí, která způsobuje, že se dva napjaté póly, původně a přirozeně navždy, pevně oddělené a snadno od sebe rozeznatelné, slučují v jeden jediný chaos. Já nebudu brát tento fakt na zřetel a popíši věc tak, jak je, nehledě na tento fakt – můžeme si totiž prohlížet své věci, aniž bychom si prohlíželi fakta, jež je fakticky překrývají, neboť není třeba příliš úsilí, aby zprůhledněly – naše věci se nám pak i bez oněch faktů krásně jeví a utěšují nás. Jedná se tu o jakousi dialektiku a dualismus máchovský, totiž známý romantický protiklad „skutečnosti“ a „snu“ - a u Máchy ještě „země“ a „hvězd“.

3.Obsah

Dialektika polaritnědualistická

Podstatou všeho světa je nicota. Lidi rozlišuji jen podle toho, jak se staví k této pravdě (můžeme tomu říci také „názor“, v závislosti na tom, jaké je naše vlastní smýšlení o tom, já to však považuji za neotřesitelnou pravdu). To, jak se k ní staví, záleží ostatně také na tom, jaká vlastně je. Já nevím, jaká vlastně je, nemohu to vědět, protože si to myslím, nemohu si to ale ani myslet, protože jsem o tom přesvědčen, nemohu o tom být přesvědčen, když nevím, jestli o tom mluvím – snad jste na příkladu této descendenční kaskády pochopili, co jsem mínil. Všechno jsoucno je bez podstaty – bez essence, neboli není nic za jsoucnem, tedy – hledali-li bychom podstatu, nalezli bychom jen právě nicotu – a tedy dá se říct, že podstatou světa je nicota – světem myslím úhrn všeho jsoucího, což je však v tomto případě to samé, jako každé jednotlivé „jsoucno“, každá jednotlivě jsoucí věc. Co z toho vyplývá? Nic, neboť nevím, co je to podstata. Podstata je něco, co ukazuje na něco jiného – například podstatou dívky je sex, neboť její vnady ukazují na sex, nebo podstatou přírodních věd je příroda, neboť ukazují – popisují ji přece – na přírodu. Ano. Ale jsoucno jako takové žádnou podstatu nemá, na nic neukazuje, není totiž nic, na co by ukazovalo, ve své úrovni – totiž úrovni nicoty, zlomu něčeho a ničeho. Protože však smrt není ukončení bytí, stejně jako destrukce jím není, nelze nám žádným způsobem spojit „vše, co existuje“ - svět – s nicotou – jeho podstatou – která neexistuje, je vším, co neexistuje – musíme tedy vypátrat, jaký je vztah podstaty k věci – zdá se mi, že je to všechno vyjádřeno metaforou: „Zasuneš – nezasuneš; buď – anebo.“










4.Závěr
5.Zdroje