Umět odejít...

„Co je skutečná láska? To je nechat druhého být tak, jak se rozhodne být.“

Tak ráda bych věděla, jaké to je umět žít naplno. Pořád se neobávat, jaké to asi bude zítra. Jestli se budu za své chování stydět a nebo „stoupnu v ceně“. Jsem normální holka, která netuší jak vypadá radost - myslím tím opravdovou radost. Kdysi jsem možná bývala bezstarostnou loutkou v životě ostatních, ale časy se mění a s ním i lidé. Už nejsem ta malá holčička, která říkala: “Já chci...“ Dospěla jsem v dívku, která zná hodnotu života, jako takového.
Už dlouho jsem neřekla tu větu z mých nejšťastnějších let - já chci. Ohlížím se jen na druhé a na jejich potřeby. Už nejsem jen já. Jsou tady mí blízcí - přátelé, rodina, spolužáci - kterým se snažím ve všem vyhovět. Ale asi to nedělám správně. Když jsem totiž byla menší a říkala mou oblíbenou větičku, byla jsem šťastná. A teď? Jen se dívám na to, jestli jsem náhodou na někoho s jeho potřebou nezapomněla.
V posledních dnech se mi stala docela hnusná „příhoda“. Jen jednou v životě jsem milovala. Jen jednou za celých 17 let mého života. A kluk mého srdce? Udělal ze mě „příležitostnou kurvu“ pro své potěšení. Když je člověk zamilovaný, nevidí kolem sebe věci, které by normálně viděl. Jo, těch pár chvil s ním mi za to stálo. Jenže teď jsem přišla na to, že kdybych nebyla tou „hodnou holkou“ která vyjde všem vstříc, netrápila bych se. Udělala jsem pěknou blbost, už když jsem mu přikývla na to, že s ním teda budu „jen tak, občas“. Ale pak mi to došlo. Stejně jsem ho už ztratila, hůř už nebude. Je to týden a já se pořád cítím jako vítěz, i když jsem vlastně byla poražena.
Řekla jsem: Nech mě radši plavat, ale už mi do mého života nikdy nevplouvej. Tahle věta se pro vás zdá být asi nepochopitelnou, ale hned to vysvětlím. Mám ho ráda, ale za jakou cenu? Za cenu, že mě bude ponižovat pokaždé, když se mi koukne do očí? Já v nich uvidím jako by říkal: Nechci vztah, ale příležitostně by to šlo. Asi v pravý čas jsem si uvědomila tu skutečnost, že spolu nikdy šťastní nebudeme. Zároveň pokaždé, kdybych s ním mluvila, nebo ho jen viděla, znovu bych viděla to ponížení, které láska neumí vytvořit. Vymazala jsem si jeho číslo mobilu, icq, jeho nick v přátelích na chatu, prostě všechno co s ním bylo spojené. Jen jedno jsem nedokázala, vymazat ho ze svého srdce. Nechala jsem ho jít svou cestou, když si to přál. V srdci ho mám sice pořád, ale už to není jen láska co k němu cítím. Je to svým způsobem i pohrdání, co ve mně vzbudil. Mám ho ráda, ale zároveň se mi hnusí to, čeho byl schopen. Byl schopen mě ponížit před kýmkoliv, kdo znal náš příběh. A to mi tvrdil, že mě má rád. Teď si jsem naprosto jistá, že to byl jen další z jeho výmyslů. „Odešla“ jsem od něj, ale asi ne dostatečně brzo. Až v poslední chvíli mi to celé došlo. Směšnost jeho chování... Kdybych tak měla sílu odejít už dávno, hned na samém začátku, kdy jsem cítila, že se chovám pod důstojně. Proč jsem to nerozpoznala dřív? Zbyla by mi alespoň čest a hrdost. Teď by ze mě měla být troska. Ale není. Buď jsem se ještě nedostala z toho šoku nebo mi přece jenom zbyla nějaká hrdost. Jsem si jistá, že jsem udělala všechno pro záchranu. On by si měl uvědomit své chování a jednání. Možná že bych dopadla líp, kdybych říkala: já chci! a nedělala jen to, co se po mě chce, žádá nebo očekává... Neudělala jsem to, ale aspoň jsem zjistila, jaký dokáže být.
Nenechte to nikdy dojít tak daleko, když už je pozdě odejít. Zachovejte si svou hrdost aspoň vy...