Smutná pravda o mužích (léty ověřená)

„Není chlap jako chlap…“
Dodávala jsem energii svojí kamarádce a v duchu si myslela, že všichni jsou stejní. Stejní podrazáci. Ale to jsem jí říct nemohla.

Přišla ke mně s hlavou svěšenou a mně bylo okamžitě jasné, že se něco děje.
A samozřejmě se to týkalo chlapů.
Kamarádka, říkejme jí třeba Alena, měla problémy s muži už od narození.
Už když se narodila, tak doktor měl zajímavé názory.
„Ta holka bude slepá.“ Řekl a pokrčil rameny.
A ani netušil, co jí dal do kolíbky. Alena sice vidí normálně, ale tohle oko jí chybí ve vztazích.

„Vykašlal se na mě kvůli jiné… Zase…“
Obvyklá věta, kterou jsem od ní slyšela snad dvacetkrát.
A stokrát jsem si pomyslela, že už snad musí být zvyklá.

„Proč mě ti chlapi berou jako řešení do doby, než si najdou jinou a lepší?“
Ptala se mě už značně zklidněná, protože si lokla bechera, který dodala babička.
„Víš co? Proberem to v ženským kruhu.“

Svolala jsem mámu, babičku, ségru, neteř (jsou jí tři měsíce, ale umí hezky broukat do debaty), tetu a sestřenku a jediný chlap, který se nám do toho motal, byl náš pes.
Sesedly jsme se v obýváku a každá generace řekla svůj názor.

A vlastně jsme došly k jedinému závěru a to léty ověřenému.
Chlapi chtějí mrchy a čím větší, tím víc si ji hlídají.

Mámě na tátu zabrala ignorace.
Babička střídala chlapy jak ponožky.
Ségra svého muže přehlížela.
A pak jsou tu rozvedená teta a sestřenka. Obě by pro svého manžela udělaly všechno, co mu na očích viděly. A právě pro tu jistotu šli jejich pánové za jinýma.
Obě jsou to mrchy.
Neteřinka má naštěstí od chlapů zatím jen kousátka. A to ještě od příbuzných.

„Nesmíš být holt tak těm hajzlíkům oddaná…“ Řekla Aleně sestřenka a zapálila si cigaretu. Byla rozčílená.
„Jenže to já neumím, prostě chci, aby byl muž šťastný…“ Pípla nesměle.
„A jak jsem dopadla s takovou já a máma?“ Usmála se křivě.

S těmito posledními slovy jsme naše sezení rozpustily.
Alena si naposled lokla becherovky a s tvrzením: „Jdu se stát mrchou.“ Odešla do hospody.

V noci jsem si přehrávala všechny její zážitky. Většinou to bylo tak, že se „skamarádila“ s nějakým mužem a on ji bral opravdu jen jako kamarádku. Ona se do něj mezitím „asi“ zamilovala a doslova ho překecala, aby s ní začal chodit. Byla na něj šíleně hodná a žádný naschvál nikdy neudělala. A to byla asi ta chyba. Všichni potom odešli k jiným. Jeden dokonce na otázku „proč“? Odpověděl velice upřímně.
„Víš, ty jsi sice moc pěkná a hodná, to jo, jenže o ní se musím snažit. S tebou je všechno moc jistý…“

„Mělo mi to otevřít oči.“ Říkala o půl roku později.

O rok později, tudíž dnes, na mě zazvonila se svatebním oznámením v ruce.
Tenkrát, když odešla do té hospody, našla tam budoucího manžela. A to se jen chvíli učila koketovat.
Několik týdnů ho ignorovala, pak ho sváděla, pak zase ignorovala…
A v září se vdává.

(Proč chlapi chtějí potvory a hodné holky zůstávají na ocet?)

„Co ty?“ Ptala se mě na stav odlišného pohlaví v mém životě.
„Nic moc, jsem asi pro všechny jen hodná kamarádka…“

…Až příliš…