Existuje láska?

Tak nějak mě to začíná unavovat. Vlastně, unavuje mě to už dost dlouho. Ten problém je asi ve mě. Říkával jsem si, udělej si co nejvíc kamarádů. To jsem také udělal. Byl jsem na všechny milý a docela to šlo. Legrační, v posledních dvou měsících, vlastně skoro jednom, mi tři lidé řekli, že jsem jejich nejlepší kamarád.
Vždycky jsem si myslel, že nejlepší kamarád může být jen jeden. Tedy, co se mě týče, musel bych si asi vybrat. Pravda je, že ani jeden z nich není můj nejlepší kamarád. Jediný kamarád, kterého mám já jsem já sám. Není to až tak nepochopitelné, ale představte si, když dokážete kamarádit normálně natolik, že se protějšek cítí jako ten nejlepší, co máte dělat vy? Kdyby jeden z nich byl váš nejlepší, nikdy byste neměli tři, kteří tvrdí všichni to samé. A já si ani nevybírám, nevěřím tomu, že by kdy mohl být jeden z nich ten nejlepší. Prostě, toho nejlepšího si nosím v sobě. Je to možná smutné, ale nemůžu si pomoci. Problém nastal však až nedávno, když mi tohle s tím zkurveným kamarádstvím předhodila holka, kterou už několik desítek měsíců miluju. Píšu několik desítek měsíců, protože napsat let znělo by to jako fráze, taková, která stejně nemůže být pravdivá. Tahle ale je. Jenže ona to nechápe.
Vlastně, nejde tady jen o nenaplněnou lásku, kdyby šlo jen o to asi by mě to neznepokojovalo natolik jako situace která nastala. Totiž, jak jste si možná mohli domyslet, to co jsem se od ní dozvěděl byla přesně ta reakce, které jsem se tak bál, možná známá vám všem. Jen kamarádi... Bylo směšné myslet si, že jde o něco jiného než ordinérní zklamání se v lásce, zamilování, a neopětovaná láska. Mám však důvod se domnívat, že v tomto případě jde o něco jiného. Nejen kvůli pozornosti, kterou mě ona vyvolená zahrnuje, nejen pocitem, druhy vzpomínek, výčitkami, tím vším. Tedy, vím že ona je ta pravá a nemá smysl se o tom rozepisovat. Stejně tak tuším, tou trapnou frází podtrženo, že já tím pravým nejsem. Myslím si však, že jsem musel někde udělat pořádnou chybu. Proč chce být kamarádem? Takovým, kterých mám už tolik, že žádné jiné nechci?
Jak jsem říkal, mít kamarády je snad praktické. Je to snad velice dobré. Ale jednou přišel, přinejmenším v mém případě, okamžik, kdy jsem řekl, že tohle bylo už rozhodně dost. Nechci už žádné kamarády, natož ty nejlepší. Nechci vlastně nic než trochu lásky. A to se mi nedostává. Je jasné, že si budu muset ještě nějakou dobu počkat, jen mám strach aby to nedopadlo pokáždé takhle. Mám totiž dojem, že jsem schopen být až přehnaně dobrým kamarádem, ale ničím víc. Proč? Nejsem dostatečně přitažlivý, pro ty druhy aktivit, které odlišují kamarády od přítelů a přítelkyň? Nevím. Je to možné. Nemám moc velké svaly. Ale že by to bylo jen tím? Nevěřím.
Mám strach z kamarádství, pokud má být takové. Víte, v jednu chvíli si uvědomíte, že kamarádi nejsou to co vás podrží ve všech situacích. Nebo jinak, možná podrží, ale nestačí ke spokojenému životu. Stejně jako se nikdy nesmíříte se ztrátou někoho, na kterém vám záleželo, opravdu záleželo, nebo snad toho, na kterém vám záleželo nejvíc. Můžeme se přít, a třeba mi řeknete, že k životu stačí jen to co každý z nás má. Být spokojený, tak jak se otáčí zeměkoule. Věřit v něco víc, snad v naplnění snů, zdálo by se bláznovství, možná dokonce troufalostí? Je tedy troufalé, chtít? Ale není touha to jediné co nás při tom normálním životě drží? Touha po věcech, které nemáme? Jako po lásce?
Jeden z těch "jako" přátel mi nedávno řekl, že v lásku nevěří. Chtěl mi vyvrátit tu mojí. Chtěl mi naznačit, že přátelství je to nejlepší, co si mohu od lidí přát. Že věci, jako je láska a důvěra vlastně nejsou. Že jsou to stíny v oparu, který si stejně jen představujeme. Dívka, do které jsem se zamiloval, na lásku věří. Alespoň myslím. Pokud je víra naplněná, dostává se nám největšího zadostiučinění. Ne tak těm, kteří nevěří, ač je později třeba skutečná láska příjemně zaskočí. Kdyby však láska nebyla, co by bylo vírou v ní než maření času? A že to bylo času...