Chci být s Tebou

Zase mi tu hraje Everwood. A já zase myslím na Tebe. Je mi smutno i přesto, že bych se měla smát. Byla jsem s Tebou. Mohla jsem zase stát vedle Tebe, vidět Tvůj úsměv, pozorovat jak se Ti na tváři rýsuje ten krásný dolíček, když mi věnuješ jeden z těch krásných okamžiků.
Pamatuji si, když jsme se seznámili. Nosil si mne v náručí, na zádech. Staral jsi se i o plyšového hasičského havraního maskota. Hladil si mne po vlasech a říkal, že to bude dobrý. Klopil jsi zrak a hleděl si na mne skrz jemné řasy. Tančil si se mnou, i když mi slzy stékaly jedna za druhou. Byl si se mnou, i když ty slzy stále ne a ne přestat.
Když si mne poprvé objal. Ten pevný, ale přesto jemný stisk. Tak ochranářský. Cítila jsem se v bezpečí, i když jsem byla v náruči neznámého. V tu chvíli jsem cítila, že máš srdce na pravém místě. Cítila jsem, že jsi člověk, kterého ten druhý musí mít rád.
Jak jsi starostlivý, ochotný... Jak veselý a vtipný! A jak krásně hovoříš! Mohla bych Tě poslouchat celé hodiny. Jak mne vždy lehce a krásně slovně rýpneš, zasměješ se krátce, pootočíš hlavou a... sklopíš oči či pohlédneš rovnou do těch mých a řekneš to své "Ne, promiň…" . Jsi tak roztomilý. Vždyť já se na Tebe nikdy nezlobím, Tvá veselá slova ke mně jsou mi potěšením, ne zlobou.
Jak mi teď chybí ten stisk Tvé dlaně. To pohlazení po hřbetu ruky. Ten polibek jak královské slečince na jemnou rukavičku. Ani jsem nikdy neměla ráda princezny, hvězdičky, berušky ani Milinky... ale od Tebe. Od Tebe ta slova miluji. Znějí tak zvláštně a tajemně, jemně a upřímně?
A jak jsi mi naposledy volal! Jak je Ti smutno, jak Ti scházím. A já Ti říkala, ať se modlíš, že pak se můžeme vidět. A pak jsem se objevila vedle Tebe. Přijela jsem. Vyslyšela jsem Tvoji prosbu i s předstihem. Přece mne musíš mít aspoň trochu rád. To bys přece neměl tak šťastný výraz, to bys mi přece nevěnoval tolik jemných polibků na tvář, ručku i rty. Ty přece nejsi neupřímný, ty jsi přece tak … kde jen nalézt to slovo.
Tak se o Tebe bojím, tak se o Tebe ještě budu bát. Tak moc bych chtěla být jen a jen s Tebou, a tak moc si uvědomuji, že to není možné.
Víš, co jsem si poslední noc představovala před spaním? Co jsem viděla skrz zavřená víčka? Jak uběhla léta, která jsme byli i nebyli spolu, já studovala, ty jsi vojínoval. A pak jsi mi zavolal, že se Ti stýská, že mne chceš vidět a že mne zveš na kávu do naší oblíbené kavárny. A já se na Tebe tak těšila a nemohla jsem se dočkat, až Tě zase spatřím. A ty? Požádal si mne o ruku...
Hloupé, že? Ještě za svým věkem táhnu náct a už myslím na vdavky. Ale víš, byl to jen pohled, jen sen… a já pak celou noc přemýšlela nad tím, co je to za úkol, být Tvojí ženou. A jestli bych to dokázala. Čekat, bát se... a už znám odpověď. Nejsem si jistá ničím, nejsem si ani jistá, jestli žiji, jestli tráva je zelená a jestli vše, co mi říkáš je čiré, láskyplné a opravdové. Jsem si jistá, jak moc Tě mám ráda, ale váhu a tíhu té lásky neznám. Jen vím, jak je veliká. Stejně jako znám odpověď, přesto, že nevím, jak těžkou má váhu, ale opět vím, že moc velkou...
Ten svět je zvláštní. Vlastně Tě nechápu, vlastně nechápu ani sebe. Vlastně ani nevím, zda tohle všechno je pravda. Vlastně proto stále nevěřím celým srdcem Tvým slovům... nevěřím, že bych mohla mít tak velké štěstí, abych mohla potkat někoho, jako jsi ty... Kéž bych byla já ta jediná, kéž by mé myšlenky nebyly jen na bázi fantasie a skryté tajuplné reality. Víš, kdosi mne varoval... chtěla bych znát pravdu, ale bojím se zeptat, protože se bojím, že nebudu věřit, dokud neuvidím... Ale... Mám Tě tolik ráda... Tak moc...I když bych neměla... nebo snad ano?