Kapky

Smutně rozesmátá dívka kráčí temnou ulicí. Za zvuku písní linoucích se z chladného přehrávače se jí vrývá do srdce další šrám hořko-sladké naděje.
- Jak je to dlouho, co držel moje ruce ve svých dlaních a pohrával si se záplavou dlouhých vlasů, tak krásně, že jsem předla jako kotě? Je to hodina? Několik dní? Měsíců? Věčnost?
Kdo to zavedl moje kroky sem? K rozběsněnému vodnímu toku? Kdo mi to připravuje takovéhle pokušení se vším skoncovat a už necítit chlad samoty? -
Před očima se jí promítají ty chvíle propletených prstů a ona padá vyčerpáním do deštěm zkropené trávy. Už nemá sílu jít dál. Hledat. Přemýšlet a trápit se. Chce se jen schoulit do klubíčka smáčeného slzami a vyvolávat v myšlenkách vzpomínky na ty chvilky prchlivého štěstí... Přes závoj mlčenlivých slz hledí na vodní hladinu a přemýšlí o kapkách rozplývajících se v jejím objetí.
- Padají z nebe, i když vědí, že po kouzelně radostném okamžiku vášnivého doteku s hladinou zemřou v její kruté náruči. Tak jako já vyhledávám ty chvíle vábivého štěstí a kolísavé naděje, kdy slyším tlukot jeho srdce... jako by byl mým vlastním... vyhledávám je, i když vím, že co nevidět se rozplynou jako ty kapky vody... že i já utonu a nebude cesty zpět. -
Ano, to jsou ty smutně – šťastné, šťastně – smutné chvíle... okamžiky, které prožíváme znovu a znovu, i když víme, že vzpomínka na ně bude bolet víc než trn v slavíkově milujícím srdci.
Bělostnou rukou objímá křehkost květin oživlých podzimním deštěm v zoufalé snaze udržet si naději, že ta chvíle, co právě minula... nebyla poslední. Že se vyplatí čekat na další. Skousnout nevlídnost osamělých nocí, pozvedlými koutky úst zakrýt smutek v očích a hrdě jít dál... jakoby se nic nestalo...
- nestalo. Nic se přeci nestalo! Jen byl zase jednou tak blízko, že se moje tělo otřásalo v radostných křečích, že jsem uvěřila ve splněná přání padajících hvězd... -
Ona to vydrží. Musí. Chce. Smrtelná náruč vody, kapsy zatížené chladnými kameny... to by bylo moc snadné. Nesmí to vzdát, musí pohlédnout na nebe a vzít si příklad z radostného letu rozesmátých kapek...
Přijímá průhlednou ručku svého věrného anděla a kráčí zpět do světa, kde se radujeme i z kapek věcí, které za prchlivou chvilku pohřbí moře času...