Dilema

Jako už tolikrát, se mi kdesi v myšlenkách prohání jeden z rozpustilých snů. V tom snu jsem zamilovaná. Do mládence z mého města, do usměvavého kluka, který mě má – zdá se – rád. Užívám si to. Užíváme si to. Ta mladá, krásná láska. Jedna z prvních. Plná zbrklých rozhodnutí. Plná polibků a slibů.
Na tváři mám usazený ten šťastný úsměv bláznů a tváře se mi červenají vzrušením. Konečně… konečně je někdo se mnou. Konečně mám takový ten „normální“ vztah, co tak mezi dospívajícími bývá.
V tom si ke mně ale někdo přisedá a klade otázku. „Koho máš raději? Jeho, co je ti teď na blízku? Jeho, co s tebou je každý den, chodí s tebou na procházky, zasypává tě polibky, sedává na omrzlé lavičce… toho, co se objevil před pár dny a pobláznil tě? Nebo…“ chvilku se odmlčí... „nebo…toho, který, ač je tam někde za horami, zažili jste toho spolu už mnoho. Toho, který ti tolikrát psal, jak tě má rád, ale neměl příležitost říct ti to do očí… nebo měl, ale v tu chvíli jste se chtěli smát, užívat si toho, že se konečně chvíli můžete vidět… Toho, který tě nikdy nepolíbil, nikdy nepohladil…“
Otázky vynořující se v myšlenkách mě probouzejí ze snění. Možná je – probouzejí ze snění – špatná formulace. Možná se do toho snění ještě víc ponořuji, ale já vím, jaká je odpověď. Možná je nečekaná, možná je nelogická, ale je jen jedna jediná. Vím, že když mě ten první, ten, co bydlí za rohem, opustí… budu stále mít svého nejmilejšího Conversáka… navždy… Ale kdybych ztratila jeho? Nevěřím, že by to s tím prvním bylo navždy…
Stačí to jako odpověď?
Ach, já bláhová…ale ať si… mně se to líbí… a on? On je můj letošní nejkrásnější a nejvzácnější dárek… a navíc, zatím nemám mezi kým váhat…