Už je to dlouho...

Občas jen tak sedávám někde venku a přemýšlím... Většinou nad tím co mě nejvíc tíží nebo nad tím co bych chtěla mít.
Často si uvědomuji, že ta osoba na kterou myslím jseš ty, už docela dost dlouho...
Ráda sedím někde na vzduchu, pod hvězdama a ničím netušená... Stále se strachem v duši... z budoucnosti...
Nechávám se laskat teplým večerním vánkem a vzpomínám. Zastavím se v časovém sletu událostí a nechci se pohnout o krok vpřed, nechci aby to co se stalo bylo jednou jen mizivá vzpomínka, abych lovila ve své paměti tvá poslední slova, které se už teď zdají tak pomíjivé.
Před tu hroznpu bolest, kterou si mi způsobil nemám sílu vzpomínát na něco zlého. Není na co... Snad je to tím silným citem... Prej láska... kterej dovolím to, aby si mi mohl stále ubližovat... za cenu toho, že tě budu mít u sebe... aspoň na chvíly - znova.
Stále mám před sebou tvé modré oči a dokonalej úsměv, a přesto si často vtloukám do hlavy myšlenku na někoho jiného aby ta jizva po tobě tolik nebolela... Stejně tam je a hodně dlouho zůstane... Prostě ta první jizva z první lásky.
Za jedno ti ale musím poděkovat... Už vim čeho jsem schopná... už vim co dokáže láska a také si uvědomuji jak hodně dokážu milovat... že nejsem jen bezcitná mrcha kterou po chvíly všechno omrzí... Divím se proč zrovna ty ne... přitom si vypadal tak obyčejně a tuctově... jen další krasavec okouzlující ostatní svým šarmem a úsměvem... Já na to naletěla...
Občas jen tak lituju ... toho že jsem tě potkala... byly to krásné chvíle ale kolik jich bylo ve srovnání s těma ubrečenýma očima a zlomenýmu srdci? Nesrovnatelně málo...
Jen sem si po čase sundala ty růžový brýle a zůstala stát s otevřenou pusou a řekla dost... navždy...
Bolí mě tě dál potkávat... jak ve snech tak na ulici... každá věc mi tě připomíná a já vim, že pokud tohle přetrpim tak to přebolí a já budu mít jen hořkou vzpomínku v srdci na sobeckýho člověka co měl vždycky všechno tak proč chtít víc...