Touha

Byl jsem ve tmě, za zdí, asi dlouho. Nekoukal jsem ven, měl jsem zavřené oči. Jednou mi pod víčka pronikl paprsek, paprsek sluníčka který hřál, hřál tak slastně a příjemně jakoby říkal "otevři oči". Neodolal jsem a oči otevřel, podíval jsem se na to sluníčko. Smálo se, smálo tak nádherně až se mi zatajil dech. Rozběhl jsem se k němu a chtěl jsem ho obejmout, pohladit po jeho krásných paprscích. Jenže sluníčko začalo pálit, víc a víc, začalo oslepovat tak, že jsem musel zavřít oči. Neviděl jsem nic, vůbec nic, přestal jsem vidět, možná jsem i nechtěl, bál jsem se že mi sluníčko oči dočista vypálí. Zapomněl jsem že ke sluníčku se musí pomalu, opatrně, jinak spálí a oslepí. Možná to zapomnělo i sluníčko...možná. Doufám v to jen? Jsem zase ve tmě, ale teď mám oči otevřené, snažím se rozkoukat, ale vidím jen nejasný stín, nejde rozeznat jestli dobrý či zlý. Jsem ve tmě...a toužím znovu po sluníčku, zmírní svůj žár? Toužím...