bez názvu

Já jsem ztracená…ztracená v touze tvých očí…
Já jsem prokletá…prokletá země se dál točí
A miliony zástupů slepých lidí vkráčejí do propasti…

Tak to tedy je, povím vám jeden příběh... Nebude veselý, proč by taky měl. Vždyť se stačí rozhlédnout - kdo kolem nás je opravdu šťastný? Kdo opravdu miluje? Jen málo lidí…lepší je prý být milován než milovat, ten pocit že vás má někdo rád, že můžete být s ním…Ale co na to vy? Jste obětí, pouhou loutkou, zůstáváte s tím, koho nemáte rádi jenom proto, že ho nechcete zranit…Lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše, že? Ale co vaše city, srdce…Ne, já nechci být taková, budu se radši utápět ve svých snech…ano, snít snad smím…A co ten příběh? Nebojte, i ten přijde. Je to příběh o krásném malém děvčátku…Krásném? No nevím, krásné jsou hlavně oči toho děvčátka…Tak naivní, tak zranitelné. To děvčátko se zamilovalo do kluka, který jí ale nikdy její lásku neopětuje. Klasika. Ale co má dělat teď? Není to jako v pohádce, kdy princ náhle procitne a spatří popelku…Ta dívka musí bojovat, musí bojovat ze všech sil…Ale proč vlastně? Pro další zklamání. A pak, po těžkém a náročném boji se rozhodne, že už to nemá cenu a schoulí se do náruče muže, který už na ni ve stínu čeká…toho, kterého nemiluje a ani nemůže, nechce. Ale přesto - on je přeci ten, kdo ji pohladí, kdo ji řekne hezká slovíčka…a co na tom, že si při tom představuje svého prince! Ale já říkám ne, já budu raději čekat na toho…na toho kdo přijde, já to vím, přijede na černém koni, lidé z něj budou mít strach, ale ta dívenka, ta dívenka s velkýma naivníma očima k němu poběží a zjistí, že to je ten, na kterého tak dlouho čekala. A ano, ublíží jí, ona to cítí, jinak to ale nemůže být. Ublíží jí tak, až jí to zlomí srdce, až nebude moc žít…Jenže pak, s posledním dechem až bude umírat, zjistí, že teď má její život náhle smysl…Že milovala a byla milována. Navždy.