O uniformitě lásky

Člověk je ve své podstatě osamocen. Onu předlidskou sounáležitost a splynutí s přírodou již nenávratně ztratil a nyní je odsouzen k samotě, z níž vede jen jedno jediné východisko. Splynout v jednotu s něčím jiným (respektive v něčem jiném). A tady přichází láska. Potřebujeme lásku, protože pouze s ní se dostáváme ven z každodenního, ubíjejícího kola utrpení, jímž de facto je náš život. Ale nepleťme si lásku a z ní plynoucí sloveso milovat se zamilovaností.

Jsme vůbec zvláštnímy bytostmi, my lidé. Pod sebou samými jsme si podřízli větev a nyní hledáme alternativu v lásce. Ale opět se chováme jako prve. Od přírody jsme se odklonili v důsledku nevědomosti, ničili a deformovali jsme přírodu jak v sobě, tak kolem nás nevědouce o ní takřka nic. A jak je to u lásky? Cítíme my, lidé, potřebu učit se o lásce? Cítíme potřebu milovat? Ne, necítíme! Pociťujeme pouze biologickou nutnost - být milování - pramenící z, dnes již, biologicky daného pocitu osamocenosti.

Náš druh je ve vědecky vzdělaných kruzích označován honosným to termínem homo sapiens, tedy člověk rozumný. Ale je to vskutku termín vypovídající? Neměli bychom se spíše řadit do kategorie člověk sadistický? Pod pojmem sadismus v tomto okamžiku nemám na mysli jeho zkreslený výklad, jenž je spojován s pouhou tělesností a sexualitou, nýbrž význam v jeho neokleštěnosti. Neustále toužíme po tom, abychom byli pány. Ať už oné příslovečné situace, tak přírody, tak moci, tak životů. Z údělu samoty, k němuž jsme odsouzeni důsledkem evoluce se snažíme vyklouznout buďto tím, že se snažíme býti někomu nadřazenými, že se snažíme druhého člověka k nám připoutat, svázat jeho samotu s tou naší a nebo se zbavujeme své vlastní individuality a necháváme se svázat někým jiným.

Tak jako my odsuzujeme lidi z okraje společnosti a naší zásluhou se z těchto lidí stávají vyvrženci společnosti i nás kdysi dávno odsoudila příroda. Jsme zaslepeni myšlenkou, že člověk je vyjímečný tím, že má něco, co nemá nikdo jiný, tím, co nemá strom, havran, pes, či kůň - jsme zaslepeni logem (rozumem), ale neuvědomujeme si, že všechna ta naše opěvovaná a oslavovaná vyjímečnost a svrchovanost nad přírodou je ve skutečnosti dána tím, že něco postrádáme a totiž sounáležitost. Vždyť, pánem přírody se člověk mohl stát ne proto, že by do přírody patřil, nýbrž tím, že z ní vystoupil. Ten triumf člověčenství bude jednou naše zkáza. Ale na to si já nemohu stěžovat. Vždyť, nebyl-li bych člověkem, nemohl bych psát tyto řádky, nemohl bych být tím, kým jsem, ale to, že si nestěžuji neznamená, že si ten problém neuvědomuji.

Západní, kapitalistický a rovněž konzumní způsob života nás do značné míry svazuje. Vše je založeno na principech svobody a trhu. Nabídka střídá poptávku a aby byla poptávka co nejvyšší, musí být nabídka redigována v uniformitu masových potřeb. Tímto způsobem zapadáme čím dál tím více do jha naší svobody, protože nic, dokonce ani svoboda, nemůže být neomezené a právě její limity (v tomto případě možná antilimity) nás do jisté míry svazují. Stejně je tomu v lásce. Nabízím Ti svou lásku, ale naoplátku počítám s tou Tvou, protože pakliže bys mi naoplátku nevěnoval(a) svou lásku, cítil bych se ukřivděný a podvedený. Problém je v kapitalistické výchově. Kdybychom chápali lásku jako svobodu, bylo by všechno v pořádku, ale my chápeme lásku spíše jako tržnici, kde každá bankovka má své krytí a nemá-li je, je bezcená.

Tomu druhému vždycky říkáme, "Miluji Tě proto, že Tě potřebuji", ale neměli bychom si spíše říkat "Potřebuji Tě, protože Tě miluji"? Láska totiž není matematika, v níž platí zákonitost komutativity.