Sexualita,

Milovat? To je jako hledat sám sebe. Ne, prostý egoismus je až přehnaným pohledem na věc. Sám sebe, svou druhou a dokonalejší polovičku nacházíme ve druhém. V tom, kterého nikdy nepoznáme a nám zůstane tajuplně otevřený a fádně uzavřený svou omezeností vystupovat vůči světu. Tak nějak to totiž musí být. Psychika, nevyzpytatelná, spletitá a komplikovaná součást nás samých. A přitom se v ní brodíme křížem krážem, dáváme si ji na předestření všedního dne a poskakujeme v její oddané poslušnosti. Milovat je jako pozorovat rozpouštět se ve sněhové vločce, na hřejícím podkladu toho druhého. Milovat, je provádět toho druhého v božskosti nás samých. Nota bene, když se láska ve své nedílné podobě zformuje v lidské sexualitě. Sexualita se pro lásku stala omylem tabuizovaným tématem a hovořit o obém v jednom není myslitelné. Sexualita má v projevech lásky nezastupitelné místo, odehrává se na pomezí prožitku, a měřitelných dat hodných pro analytiky. Tam, v místě kde se sexualita opírá o základ pevně uložený v zemi lásky, prožitek božského prostupuje od jednoho ke druhému. Individualismus je zastřenou obrannou praktikou. Vyjít z nás ke druhému je tím krokem nejtěžším. Žádá po nás totiž přistoupení naší Našinskosti k těm druhým. Božské a zbožštělé sdílení je přístupem, ve kterém je idnividualizovaná kvantifikovatelnost spíše obtíží, než konstruktivním přístupem. Třeba se mnozí z nás v lásce pomýlili. Ten kdo si lásku spojuje současně s odpovědností, obsarávkovým a rozumovým konáním, jakož i s prožitkem tělesné sexuality, sounáležité s duševním neměřitelným prožitkem, je s to vstoupit do oblasti slasti. Duše se uspokojuje sama sebou a sama ze sebe, pečuje o ní tělesno, a tělesno je uspokojováno duševním konáním prožitku. V každém pocitu se propojuje prožitek a jeho viditelný průběh. Vyprávět proto o lásce je jako básnit, nebýt spoután a přitom se zaplétat do klubíček, nitek a vlasců toho co nás vede do volnosti. Prožitek je tím, v čem se existence a existenciální rozvrh zastřešuje sebou samým a čím je sám pro sebe. Je bezúčelnou fyzikální a neuchopitelnou daností v hlavě. Takto ale o prožitku neuvažuji. Stává se mi základem života, emocí, lásky, sexuality, a všeho co v prožitku má svůj bytostný kořen. Kdybych chtěl relativizovat a nezdržovat se vypisováním, konstatoval bych, že život je jenom prožitkem. Ale pojivem prožitku je tělesno, které prožitek provází, stejně jako tělesno vytváří určitý prožitek. V teorii emocí bych ještě hodlal ve zveřejněné úvaze pojednat hlouběji o důsledcích emocí. Například drážděním určitých "tělesných věcí" vzniká prožitek. O tom není pochybu. Veselá hudba, vyvolává v prožitku jejího poslechu emoce, které mě zpětně v reflexi mají možnost podat výpověď o mém stavu tělesnosti, že totiž mě neklame, stejně jako smutná Beethovenova Noční serenáda vyvolává spíše smutné pocity, které skze tělesno dávají duši soupatřičný signál, že tělesno přijímá cosi ne-libého. Nikterak tím nechci říci o Noční serenádě, že by byla smutná, ale může smutné pocity, emoce a prožitky vyvolávat. A to je rozdíl. Přeci jestliže Beethoven něco miloval, totiž tvorbu, byl to pro něj libí pocit, ke kterému se utíkat opevnit před vším ostatním, světem ořezaným od emocí, a proto "smutná" Noční serenáda není tolik smutná, jakož spíš v očích autora veselou ódou. To jen v nepochopené, distribuované podobě může vyvolávat zkratkové prožitky. Tělesno není možné odvracet touhou emocí, prožitku a duševní slasti. Technika lásky je neoddělitelná od prožitku lásky. Má-li být technikou lásky slastný pocit, zakoušený tlučivým srdcetepáním, a fyziologickými projevy, je prožitek mučivou a trýznivou touhou. Opět poznamenávám, že dualita, paralelismus a identita je výsečíkem, něčím co vštěpuje klín do reality, snažící se působit protitlakem opozice na tělesno a duševní prožitek. Prožitek sexuality se dává každému, kdož si řádným způsobem osovjí tělesné a fyziologické přístupy a v součinnosti pochopí smysl prožitku. Není totiž od věci pár vět k tomu popsat a dovysvětlit. Smysl prožitku je obtížný. Takový prožitek jistě je natolik rozporný, že hledat v něm smysl nelze. Prožitek smysl nemá, nebo%t v něm nejsou obsažené fyzikální struktury, hodlající z každé stvořené věci čerpat její cílovost, podstatu a určení. Smyslem stolu je, že je stolem a takové věci pak máme k něčemu. Kupříkladu ke psaní, nebo k jedení, ale provozujeme-li na stole praktiky hodné pokrýt je pláštíkem tichého mlčení, nepřestává být onen stůl k něčemu. Má pro nás nějaký užitný užitek. Zacházením s ním mu propůjčujeme jeho dočasnou účelnost a zjednáváme mu smysl. To co je věcné, má od Boha účel, cíl, je to teleologické kategoriální určení. Prožitek ale, protože nemá prostorovou dimenzi, "není" a přitom je, nás uvádí do rozpaku, jestli-lze hovořit o smyslu, neboť prožitek je doprovodným jevem kotvícím v dimenzi času. Čas s sebou přináší prožitek, je pro-žit, pohledem zpět je naplněn i obsahem, ale sám o sobě je závislý na tělesné realitě. Sexuální propojení, harmonizující jednota milenců je tím spojením, kde je obsažená fyzická tělesnost, a přitom nepostrádá božský prožitek emocí, vypětí a snahy dospět k božskosti upadlého člověka v existenci. Dimenze času nás v časném obobí je s to připravit o prožitky. Namísto toho můžeme bez větších obtíží říci, že Bůh vše jím stvořené prožívá s námi a doplňuje "tělesné věci" prožitky a pocity. Umožnil nám jako tvůrce v dílčích prožitcích přistupovat k branám vlastní existence a nakročovat do oblasti fyzice, vědě a přírodovědě nepoznané. Do dimenze prožitku, emocí, pocitů, touhy, přání a všeho toho, co podobně jako hudba nemá prostorovou dimenzi. Hudba je jedním z božských prostředků, jak se poukáže na oblast psychiky. Lásky nejen technické, převoditelné na zachytitelný sled, jakož i lásky duševní, probíhající mimo rovinu prostoru, kdesi v nekonečně spletité spirále z nicoty do nicoty. Nepředstavitelné na lásce je mimo jiné, dle mě to, že sama v nicotě a nicotnosti zakládá prožitky, ale sama na svou nicotu upadá do tělesnosti, stejně jako praktikovaná sexualita je sexualitou jinou, než tou prožívanou, stejně jako básničky pro zamilované a jejich recitace před dívkou, kde se již kloubí prožitek, není náhražkou praktičnosti. Láska není myslitelná bez tělesné prostornosti, bez aktérů lásky, bez nichž sama o sobě je prázným pojmem, jakož i bez duševního prožitku, bez kterého je zkostnatělým a rutinním mechanizmem. Že většina praktikujících milenců, mužů, mladíků a amantů se dříve nebo později propadnou do rutiny většiny nočních "panelákových scén" je dána jejich neschopností tělesno doplňovat neopakovatelnými prožitky, a připravovat tak půdu pro jiné emoce, atd. A tak se "ošoupané laciné polohy" praktikují bez hlubšího přistoupení nás samotných. Nikdo nikdy nemohl být proti praktikování tělesné sexuality, v daných a blíže upravených situacích, ale poukazovat na zhoubnost mechanicistního pojetí sexuality je tím, proč například je tělesná sexualita námětem tolika děl autorů kritizujících špinavost takového konání, hříšnost, prvotní odpadek od Boha, či zvrhlost. Lepším vysvětlením nehodlám disponovat, a přesto mi přijde lepší dodat, že prožitek sexuality, pokaždé revidované, obměněné a v jiné podobě naplňuje tělesný mechanismus oduševnělou formou prožitku žitého života. A proti tomu by nemusela většina závazně cokoli namítat. Láska je hlubším propojením a nikoliv povrchním mechanismem na uspokojení touhy chtíče, jakož spíše vlastního duchaplného projevu tvůrčí kreativity. Je to umění par excellans. V podstatě oduševnělé umění, seslané přímo z díly Boha, který naše tělesno pospolu s námi prožívá daleko za hranicí prostoru.

Vytvořil nám podpůrné instrumenty k tělesné slasti, ale doplnil je o sféru prožitků, kterými můžeme z hlediska pominutí nemístního určení svévolně disponovat. Proto láska není, domnívám se, že nebyla a neměla by být odduševnělým přístupem ke komukoliv jinému.