Proč oni můžou a já ne?

Často přemýšlím o těchto otázkách: „Proč ostatní s někým chodí a já ne? Proč ostatní prožívají šťastné zamilování a mně to není dopřáno? Proč nemůžu taky s někým chodit, mít svou druhou polovičku, která by mě vždy vyslechla a poradila mi?“

Jde o mou ustavičnou smůlu co se týče lásky. Opět jsem nešťastně zamilovaná. A navíc… Moje spolužačka chodí s klukem z devítky. Dlouho jsem si myslela, že je zamilovaný do mě. Měla jsem pár důvodů, proč si to myslet. A najednou BUM, začal chodit s Monikou… Vůbec jsem s tím nepočítala. Hrozně mě to zranilo a nemůžu se přes to přenést. Protože mi na tom klukovi celkem záleží. Není to sice ten, do kterého jsem zamilovaná… ale přesto. Vídávám ho, jak se vodí se svou holkou za ruku a vždy mě to znovu zraní. Teď, když vidím, že takové vztahy v našem věku opravdu existují a navíc tak blízko mě…Říkám si, že kdybych měla jen trochu víc štěstí, mohla bych se taky s někým vodit za ruku. A možná dokonce s tím stejným klukem… Potřebuju lásku, jsem citlivý človíček, potřebuju cítit, že mě někdo miluje a že na mně někomu záleží. Nebaví mě prožívat si stále nová zklamání a být jen nestranným pozorovatelem cizího štěstí…

Tato příhoda s Monikou a tím klukem mi jen opět podkopala sebevědomí. Teď si říkám: „Jak jsem mohla být tak naivní a myslet si, že bych se mu mohla líbit já?“
Z toho plyne ponaučení: Nikdy si kvůli drobným a nepodstatným náznakům nemyslete, že máte u toho určitého kluka šanci, dokud ho opravdu dobře neznáte…