Krása prvního... rozchodu

Je několik desítek minut před půlnocí a po hodně dlouhém rozhovoru s jednou milou, ale momentálně velmi nešťastnou, slečnou, jsem se rozhodl napsat tento text. Bavili jsme se o vztazích. Svěřila se mi, že právě zažívá rozchod s přítelem, se kterým byla deset let. Začal jsem přirozeně přemýšlet o mém prvním rozchodu a uvědomil jsem si pro někoho možná naprosto nepochopitelnou věc. Bylo to krásné. Už od rána bylo něco špatně. Bylo to cítit ve vzduchu i ve vodě. Všechno včetně jídla mělo zvláštní pachuť. Nesmyla to ani ranní sprcha. Napětí se v mém těle šířilo do všech jeho částí jako horská lavina a ručičky hodin kroužily neuvěřitelně pomalu. Zažíval jsem velmi zvláštní dejavu. Připadal jsem si jako reaktor černobylské elektrárny onoho osudného dne. Jedna věta. Druhá. Třetí. Začínám hořet uvnitř. Pochopil jsem, že štěpná reakce už se nedá zastavit a totální zkáza je nevyhnutelná. Přestal jsem se bránit, přestal jsem utíkat, přijal jsem ji. Mluví dál a s každým slovem se do mě zabodávají další a další úlomky rozpadajícího se vztahu. Zdi elektrárny i smysl mého života se bortí. Krvácím uvnitř. Tep se zpomaluje. Dech zastavuje. Snad něco takového prožívá smolař hloubkového potápění, který už přestává věřit, že k tomu světlu na hladině ještě vůbec dopluje. Srdce mám sevřené až na práh bolesti jakou jsem do té doby nepoznal. Ještě jsem miloval. Ty už ne a to mě trhá na cáry. Jen několik málo minut a zkáza je dokonána. Je to prazvláštní okamžik. Neuvěřitelně silný a mrazivě krásný zároveň. Ráno se probouzím do druhé dne. Kolotoče se zastavily. Lidé tu nejsou. Je ze mě Pripjať. Město duchů.