Už nemluví

Léto. Rozkvetlá louka a zpívající ptáčci. Mimo svět, mimo realitu. Slunce svítilo a zářilo do těch očí. Byly krásné jako nikdy. Upřímné a plné lásky. Bez otázek a bez připomínek. Neustále opakovaly "Miluji tě.." a já to četla ráda. Začala hrát ta písnička. Pár slov, které ztrácely význam a krásu kvůli paprskům a několik činnů, které nelze zopakovat. A já teď křičím "Kde je to léto? Kde je ten nevinný úsměv? Kde je to štěstí? Proč už neslyším šustění motýlích křídel? Proč ty oči teď nemluví? Já to cítím stejně. On snad také. Jen slunce je schováno za oblaky, ale je to snad důvod, abych při té písničce cítila jen nostalgické vzpomínky? Nic osobního? Nic co by mě ujistilo, že je všechno v pořádku? Nic čím, bych si mohla ověřit, že se lidé nemění a city také ne? Chci zpět léto a tu louku s motýli! Ten klid a ten pocit! Vraťte se!". Slunce zapadlo a paprsky louku opustily..