Bouře

Bouře. Na pár chvil. Ale silná. Seděla jsem na studeném betonu kousek za Kvítkovicemi a Ty jsi seděl přede mnou. Slunce už dávno zapadlo a já jsem viděla jen Tvůj obrys. Cítila jsem Tvou vůni. Ale nesmála jsem se. Tekly mi slzy. Ty jsi je neviděl. Necítil. Proč se ty věci, které se mi na Tobě tak líbily začínají obracet proti mě? Proč mi připadáš chladný a lhostejný jako nikdy? Proč ses mě nezeptal na můj názor? Ano, je to Tvůj život, to nepopírám, ale někdy se dobré vědět názor ostatních. Tak proč mě ta slova pálila jako prlení kopřiv? Musel jsi vědět, že nejsem v pořádku. Musel jsi poznat, že se neusmívám. Možná jsi byl jako slepý. Myšlenkami ve svém vlastním světě s někým, koho dobře znáš, ale u koho znáš také všechna negativa. Proč se bojím, že ten někdo jsem byla já? Rozhodně jsi nepřemýšlel o procházce růžovým sadem, ruku v ruce a se zamilovaným pohledem. Do teď si pamatuju ten první rozhovor. Plný mé tvrdohlavosti a Tvého krásného pohledu. Nechápu, jak jsme se mohli dát dohromady. Dva protiklady. Já jsem na gymnáziu a mám nadprůměrné výsledky. Jsem strašně tvrdohlavá a urážlivá a nejsem spokojena se svým životem. Ty. Člověk, který sice je chytrý, ale který nikdy nepřemýšlí. Chodíš do jedné ze zapadlých zlínských základek a život si užíváš svým vlastním způsobem. Nějak neřešíš své okolí. Jsi strašný flegmatik. A pamatuji si to "No on si na holky prej moc nepotrpí." Jsem výjimka? Nikdy jsi neřešil co bylo a už vůbec ne co bude. Ale stačilo několik vět a věděla jsem, že chci být s Tebou. Bylo jedno na jak dlouho. Hlavně jsem chtěla vidět Tvé oči a poslouchat cokoli. Slunce nám svítilo do tváře a nic jiného nás nazajímalo. Louka omamně voněla a motýli nám přeletovali nad hlavami. Všechno se mi to promotalo hlavou a já byla zpátky. V té zimě a všude okolo byla tma. Klepala jsem se. Tvé oči mě pozorovaly a snažil ses mi zahřát ruce. Sama sebe jsem se ptala, co všechno je potřeba, abych si uvědomila, proti komu vlastně sedím. Ale čemu teď mám děkovat? Sama sobě nebo prostě Tobě, protože jsi? Protože to se mnou vydržíš? Já jenom doufám, že ty víš, co k Tobě cítím. Je to něco jako droga, kterou mi Ty vpichuješ do žil jen tím, že jsi se mnou. Možná proto mi už teď chybíš, i když jsi mě ještě před chvílí hladil po tváři. Vybavují se mi v hlavě ty věty, které jsi říkaval, ať se dělo cokoli. Klidně pořád dokola, ale pořád zněly stejně upřímně. A já můžu jen doufat, že Tě to mrzelo jako mě. A jestli ne, budeš další člověk, ve kterém jsem se spletla. Ať se nemýlím!