Úvaha nad úvahami ... o lásce

Procházím básněmi o lásce, je jich nejvíce ... a jsou snad i nejčtenější, tolik tipované, tolik se líbí...
Procházím úvahami o lásce, těch už nejvíce není, ale jsou v těsném závěsu za životem a lidmi.
A každá má i hodně čtení.
Ale tipů? Líbení? Pramálo, často dokonce nuly ... chm chm chm...
Vyvstal z toho pro mě důvod k zamyšlení ...

Hodně z nás hledá co to vlastně láska je, proto to píšem a tolik čteme...? Chceme se podělit o svou představu o ní, nebo najít někoho, jehož představa by byla podobná, abychom si správnost té svojí potvrdili...?
Každý ji ale vlastně vidíme jinak... Pro každého z nás je jiná. Proto číst je tak lákavé, ale tipovat, čili souhlasit s názorem jiného, tak těžké? Nebo láska je tak komplexní, že v každé úvaze bude něco chybět? Nebo si pod pojem láska schováváme vše možné? Nebo má opravdu tolik podob? Co člověk to podoba? Nebo ...?
Jak je možné, že se u tak často skloňovaného pojmu nemůžeme shodnout, co to vlastně je?

V básních se významy schovají, propletou, každý si v nich může najít to své ...čím méně slov, tím menší krabice vymezených významů a větší prostor pro vlastní představivost ... ale ve více slovech a úvahách? Slova tady zdá se nestačí. Je jich moc. Nebo naopak, málo?
Jak popsat třírozměrnými slovy vícerozměrnou existenci, vlastní bezrozměrné prožívání?

Možná že ...
než o lásce uvažovat, lepší o ní básně psát,
nebo, možná lépe,
tvořit ji, zažívat
a tak, tu svoji, světu ukazovat... :-)