Rozchod a jeho následek...

Asi si říkáte, co jsem to za blázna, když moje minulá úvaha patřila klukovi ze Slovenska. Já vám to povím. Tohle je pro mě jediný místo, kde se můžu pořádně vypovídat, tak do toho.
Minulou úvahu jsem končila slovy - těším se až přijede. Opravdu jsem se strašně těšila! Jenže; už před jeho příjezdem jsme se k sobě začali chovat nějak jinak. Vycítila jsem ze sebe, že jsem najednou nejistá. Neumím ten pocit popsat. On stále psal, že se moc těší; jenže já už ten pocit neměla. Připadal mi nějaký jiný, než dřív. I přes maily jsem poznala, že to prostě není ten Ondrej, co s ním chodím. Pak nastal den, kdy měl přijet. Přijel, ale já jsem spala. Já si doma prostě spala. Měl tu být jen na víkend, ale já - prostě, jakoby nic. Bylo to odemě hnusné, a já to vím. Jenže; on, když přišel k moji posteli....ježiš, já to neumím popsat. Políbil mě, ale já najednou necítila to štěstí, jako vždycky. Už ten večer to bylo jiné. Koukali jsme spolu na film, ale nebylo to jako jindy, že by nás ten film nezajímal a všímali by jsme si sebe. Prostě jsme u sebe leželi, ale koukali jsme na film! A pak - přišla sobota. Tenhle den jsem si vůbec neužila! Ondrej se choval jinak! Neměla jsem absolutní chuť se s ním mazlit, líbat, hladit, .. prostě cokoli. Ani jít s ním po ulici se mi nechtělo. Byl najednou strašně zahleděný do sebe a choval se namyšleně, začal si najednou gelovat vlasy a nosit sluneční brejle, i když nebyli vůbec potřeba. A když jsem se ho zeptala, proč ty brejle pořád nosí? Odpověděl: "Pro moji image." Mluvil tak jinak! V tu sobotu jsme večer měli jít sednout do Morávky (taková hospůdka) ještě s pár přátelema. Já mu ještě před tím, než jsme tam šli povídala, ať se hodí do klidu, že se chová nějak jinak, namyšleně! Ale on? "To není pravda. Jsem to pořád já. Možná to tak vypadá, ale namyšlený nejsem." A já na něj:"Jo, vypadá to tak a je to hrozný. Sklidni se." Pak jsme si sedli do tej hospůdky. Jak to mám říct? Choval se tam hrozně a nejen ke mně, ale i k ostatním přátelům, co u toho stolu seděli. Nejen já jsem ho měla po krk, ale i oni. Nevím, čím to bylo způsobený - ta jeho změna, ale bylo to hrozný. Nechci na to ani vzpomínat. A v neděli měl odjíždět. Přijela jsem se tam s ním rozloučit a přišel i jeden kamarád a toho napadlo, že by tady mohl Ondrej zůstat ještě tak tejden a odjet potom. Ale Ondrej se začal vymlouvat, že to nejde. A pak se urazil, když jsem mu pověděla: "Se hned neurážej. Byl to jenom nápad a mimochodem byl dobrej!" Pak teda odjel.
Semlelo se toho potom strašně moc. Po ajsku jsme se tak nějak hádali a pořád - v jednom kuse. Vůbec jsem ho nepoznávala! A dne 12.7.2006 skončil náš vztah. Další den se měl vrátit a taky se vrátil. Hned se stavil a ještě se to snažil dát dokupy, ale já prostě odmítla s tím, že kamarádství po něm nežádám i když bych za něj byla ráda, ale že sama vím, že skoro po roce vztahu to nepůjde. Ale on se začal kasat, že to prostě dokáže! Tak jsem mu věřila! Dokonce jsme spolu zašli i na pivko, kde mi pověděl, že je lepší mě mít jako kámošku, než aby mě neměl vůbec. Já mu nesčetněkrát říkala, že jestli to nedokáže, tak ať se do kamarádství nenutí a dá si čas, ale on mi pořád tvrdil, že to zvládne!!!
Potom odjel domů. Na ajsku se mi vůbec neozýval. A tak jsem mu vždycky napsala já. Po asi dvou tejdnech mi přišel mail od něj a v něm: "Končím naše přátelství. Tímhle okamžikem jsi pro mě umřela!" A já? Já si mohla jen oči vyplakat. Vyprávím vám tady vlastně můj příběh. Moji část života. Doteď se mi vážně neozval a já respektuju jeho rozhodnutí, ALE je tu něco, nad čím se zamýšlím a to jest:
Kde jsou ty jeho slova, že mě bude mít radši jako kamarádku?! Kde jsou ty slova, že při mě vždycky jako kamarád bude stát?! Kde jsou ty slova, že mezi náma chce zbourat tu zeď?! Kde to všechno je?! Proč mi sliboval hory doly a teď nic z toho?! Já mu přece povídala, že jestli to nedokáže, tak ať to nedělá, ale on tvrdil, že to dokáže! A já mu to věřila!!! A udělala jsem chybu! Zklamal mě tím!!! Já jsem ho zklamala tím, že jsem se s ním rozešla, ale proč mi to přátelství sliboval a pak tohle?! Já vím, že většina; horká většina z vás bude na jeho straně, ale zkuste se vžít i do mojí situace. :( Vím, že na to měl právo; všechno si to uvědomuju, ale proč mi toho sliboval tolik. Proč ty jeho s prominutím kecy, že mě nechce ztratit jako kámošku?! No PROČ?!
Nad těmahle všema otázkama se zamýšlím už bez mála dva měsíce. Dokážete mi na ně někdo odpovědět? Asi ne.
Mno, končím tímto svoje vyprávění nebo úvahu - jde o to, co si z toho uděláte.
Mám depku a tak jsem to napsala možná nesrozumitelně. Možná špatně. Ale to nevadí. Je to z mé hlavy! A to je hlavní... zas někdy něco napíšu.
Nashle... Kájk@