V minulém století (v postpubertálním věku) jsem se zaměřil na výzkum lásky. Nevím co to do mě vjelo, nikdo to po mně nechtěl. Zaměřil jsem se výhradně na LÁSKU V KRYSTALICKÉ PODOBĚ.
Půjčil jsme si od docenta Jeřábka mikroskop a pustil se do bádání. Výsledek se bohužel rovnal nule. Pokus jsem opakoval snad tisíckrát, oči mně od námahy slzely - …a nic. Už jsem chtěl docentovi Jeřábkovi mikroskop vrátit, když tu z rádia zazněl text písně, cituji: „V lásce vyhrává ten, kdo miluje míň.“
Teď doslova opíšu text z ušmudlaného notýsku z r. 1971, který včera pod gaučem našla moje manželka. Je to výsledek mého tehdejšího bádání, kdy radím ostatním - pro sebe radu nemaje, cituji:
"Zaměřte se na cokoli – sport, kulturu atd. Nebo (jako v mém případě) na vědeckou práci. Láska v krystalické podobě k vám možná přijde v nestřeženém okamžiku. Když budete pro svoji činnost nejvíce zapáleni, oko přilepené k mikroskopu, láska se možná zjeví jako vedlejší produkt. Přistoupí tiše, zezadu, po špičkách, ...a něžně mi do ucha zašeptá: „Aťááánku, děláš to dobře…“
Ještě mě k tématu při poutní cestě na nákup napadlo, že to, co nám zrovna v životě chybí, i kdyby to měla být třeba jen naše oblíbená veš, která si našla lepší a chlupatější hlavu, jakoby neustále znovu a znovu (dalo by se říci až magicky) přitahovalo naši pozornost. A právě pro ni snad to vše, co "máme", nevidíme. (Anebo jednodušeji: Pro to vše, co máme, nevidíme?) Rozumí tomu někdo? Já už pomalu ani ne:-)
23.02.2012 20:25:08 | Kyška