Obětí chemie?

Je možné se znova zamilovat do stejného člověka?
Nebo je to jen pocit, který se prostě opakovaně může objevit v případě, že někoho milujete, ale už si vlastně ani nepamatujete, kdy a proč jste se do něho zamilovali?
Já si to ale pamatuju, nebo si alespoň pamatuju tu chvíli, kdy mi to došlo.
Mnoho básníků a filozofů se zabývalo otázkou, čím je vlastně v životě láska. Cit, bez kterého se nedá žít, tudíž osobní nutnost každého z nás, abychom se necítili osaměle a prázdně uvnitř svého srdce. Je však pravdou, že láska jako nezměrný, nezlomný a neohraničený prvek, dokáže člověka zničit, neboť hranice toho, kam naše láska sahá a kam až může dojít, aby byla ještě chápána za lásku zdravou, je stále závislá na subjektivitě každého zamilovaného.
Zamilování má na svědomí psychoaktivní látka – amfetamin s názvem fenylethylamin, ten má na tělo stejný vliv jako jakákoli jiná droga – omámení, povznesená nálada, bušení srdce, pocení.
Jsme tedy jen obětí chemie jako moci nad naším tělem, nebo je láska ten pohádkový cit Williama Shakespeara? Kdyby to byl pohádkový cit, jak by mohla existovat sobecká láska, zosobněná samotnou žárlivostí, přivlastňováním a závislostí na druhém člověku? Závislostí, kterou je člověku například také jiná látka, oblbující naše smysly – droga. Jsme tedy opravdu jen chemicky poháněné stroje na drogy, díky kterým se mnohdy cítíme krásně a v jistých chvílích zase naopak mizerně?
V případě, že by láska byla jen pouhá chemie, za čím se tedy vlastně hnali středověcí filozofové, o čem, že to vlastně celá léta skládají nádherné verše básníci na celém světě?
Skutečnost je taková, že když zadáte do googlu slovo „láska“, zjistíte, že samotná láska má vlastní stránku na wikipedii. To tedy znamená, že láska jako taková se dá definovat a co více, je o ní dokonce možné napsat záznam do internetové encyklopedie.
Co když jednoho dne nastane chvíle, kdy se malé dítě s blýskajícíma očkama a dychtivým výrazem po poznání zeptá: „Maminko, co je to láska?“
Je možné, že někdy v budoucnu by mu maminka odpověděla „Broučku, najdi si to na internetu, myslím, že na wikipedii o tom píší hned pod článkem o zahradničení.“
Vrcholem dnešní doby je, že nejen, že je láska definována stejně jako je definována Pythagorova věta, ale láska má dokonce vlastní chemický vzorec: C8H11N.
Těžko říct, jestli je společnost už natolik otupělá či uspěchaná, že nemá na lásku náladu ani čas a tak si o tom radši najde něco v novinách nebo na internetu, než aby ji sama prožila i s jejími mizernými okamžiky plnými slz a střípečky zlomeného srdce.
Možná, že vědci mají vzorec, možná že dokáží lásku definovat a třeba ji jednoho dne zvládnou i vypočítat, abychom věděli, jestli potenciálního partnera nemáme rovnou nechat jít, neboť by nám to neklapalo.
Ale možná taky ne, možná právě v tom je to kouzlo okamžiku a kouzlo nevědomosti, když někoho milujete. A vaše láska není jen důsledkem chemického procesu, ale jste jen rádi s druhým člověkem a milujete ho pro jeho vlastnosti, neboť pouhá chemie vás neobejme, neukolíbá vás, když je vám zle, ani vám neutře slzy. To umí jen člověk, který je pro vás světýlkem, když jste ve tmě, inspirací, když píšete básně a darem, o němž občas pochybujete, že si ho zasloužíte – Láskou s velkým „L“.
Proto ve svých veršících píšu slovo Láska s velkým písmenem – poněvadž je to název osoby, kterou miluju.