Osudoví

Dva a půl roku. Devětset třínáct dní. Mnoho hodin a ještě více vteřin. Ticho. Prázdnota. Nebyl důvod psát. Nikdo si nezískal mé srdce.  Aspoň ne natolik, abych dovedla znovu tvořit. Pokus, omyl. Pokus, omyl a ještě jeden. Prázdnota. A dnes... připadám si skoro trapně a zahanbeně. Pár hodin v tolik známé, mému srdci blízké společnosti a... Jiskra je zpátky. A je to jiskra? Nebo jen smutné zjištění, že minulost je svým způsobem stále se mnou v přitomnosti. Takže vlastně minulá budoucnost? Už blázním. Mam opravdu velký strach a obavy. Je to dva a půl roku asi... Na dny si to přesně nepamatuju... co jsem řekla ať táhneš, že se nechci dívat na to jak se ničíš a s tím ničíš i mě. Nerozumněla jsem ti. Nevím, jestli ti rozumím dnes. Ale ono je to těžko, když přestávám rozumnět i sama sobě. Nejsem to, co jsem bývala. Jsem zahořklá, zklamaná realistka. Než abych se zamilovala...radši uteču. Vlastně mi to ani nejde. Samotářka. Jsi jediný ke komu jsem citila tolik nenávisti, ale ke komu láska přetrvává. Člověk svou minulost nikdy nevymaže. A já ani nechci, poměrně dost z ní čerpám. 

Víš co je fakt zvláštní? Bylo mi jak na naši první schůzce - nervozní jsem byla jako blázen a těšila se snad ještě víc. Bože tolik jsem byla zvědavá jak vypadáš, jak jsi se změnil. Kam jsi se posunul, co vlastně děláš. Jestli se s někým stýkáš. Tolik jsem si přála abys byl šťastný. 

A když jsem ti otevřela? O můj bože, srdce mi málem vyskočilo...musela jsem rychle vyběhnout schody a něco plácat. Celá já. Nikdy neukázat co se ve mě děje. Proč taky, šli jsme přece jen posedět a popít. Jako staří známí. Ale proč jsem se bavila jako...jako s žádným jiným během těch dní. Protože mě tolik znáš? Čím to sakra bylo? Jakto, že jsem si připadala jako Baby v Hřísném tanci, když jsme se rozvlnili, tělo na tělo a já ztrácela dech? Proč to mělo takový náboj? Že vnímám vždy vše silněji, to víme oba. Ale jakto, že máš nade mnou stále takovou moc? A naše noční ráno? A nový den? Sváděla jsem malý boj sama v sobě, ale ty jsi byl....najednou můj. Zase. A já pocítila to neskonalé štěstí a slzy v očích. Když jsem tě pozorovala jak spíš (jako už mnohokrát před tím), bylo to jiné. Jakoby tam ležel jiný člověk, mě hrozně blízký, hrozně sympatický, na kterého jsem cítila nesmírnou hrdost. A ta změna byla do očí bijící.... 

Jsem závisla na tvém parfému. A nedokážu si představit co budu dělat až vyprchá. Každý den jej obnovuju....na své kůži, jakoby to byly tvé doteky...v peřinách, jakoby jsi tady stále byl. Svádím s tebou tiché rozhovory. Pláču.

Svádím boj. Možná si jen něco nalhávám. Ale taky možná vím, proč jsem Tě celou tu dobu nechtěla vidět. Možná proto, že vím, že jsi pořád v té stále bouchající věci, co tak rád posloucháš. Protože jen s tebou po boku má ten známý rytmus. Bože pomoz mi ukázat cestu, protože jsem ztracená. Blázen. Kdybych věděla, že jsme každý jinde. Ale...z toho co bylo řečeno asi jdeme cestou, která nás stále sesílá k sobě. Kéž bych věděla, co to dělá s tebou. Jestli mě máš třeba taky zase plnou hlavu. Ale spíš pokračuješ v zajetých kolejích. Mám pocit, že je mi zase 15. Jako bych si tímhle neprošla už milionkrát. Jenže tentokrát je to jiné. Ty jsi mě vyhledal...a nemůžu se zbavit pocit, že právě proto, je to vše ... mnohem opravdovější? Vážnější? Co já vím... A nebo prostě se zase musím vrátit nohama pevně na zem a pokračovat na té osamělé cestě dál...jen vědět co bude dál? (A tohle už jsem taky někdy psala)...

A dost Možná že jsme opravdu ti Osudoví....A co když Jsme....?