Anděl nebo člověk?

Ztrácím horoucí lásku… její plamínek skomírá ve větru odloučení… občas se přichomítne a já cítím vůní, vidím zář, slyším nádech slůvek nebo ochutnávám sladkost rtů… jenže nikdy to není On… podobnost a přetvářka… to registruju u jiných, možná lepších a přitažlivějších bytostí… Ba zdaleka nikdo nepřekoná oddanost, kterou vykazoval mému nalomenému srdci… denně mi snášel modré nebe, plnil nicotné a malicherné přání. Toužil a kradl mi kousky mého Já. Opatrně zachytával střípky mých myšlenek a schovával si je do magické skřínky… Až jednou explodovala pod zápornou energií mých nečistých úmyslů… Ostatní by mě v prach obrátili a doufali, že se v ty alergické elementární částice nějak sama navrátím… a já bych upadala níž a níž- do trosek… Zatímco On… oprašoval a skládal zpět… každé smítko zvlášť, až jsem se proměnila v nádhernou, čistou vílu s nebeskými schopnostmi. Neočekával vděk, ani mě o něj nežádal… a proto nadešla největší chvíle dosavadního života… vzlétnout a nechat se unášet jeho láskou… avšak já se začala kazit zevnitř… znovu se užírat svou každodenní nejistotou… vymizely všechny kouzla… Už nedokázal unést moji sobeckost a…? Co v sobě vlastně ještě nosím? Pesimismus… Utekl, odešel,zmizel… Netuším co z toho si mám vybrat… Každé ráno, po probuzení, plují hlavou myšlenky… „Kdo mě teď očistí a kam jsi, proboha, odletěl? „