Jdi pryč...

Přišla jsem domů a on tam zase stál. Utekla jsem,protože s někým takovým já nechci mít co do činění. To snad ne,on za mnou zase běží. Takhle je to pořád,pokaždé,když se vrátím,čeká na mě před domem, i když spíš mám pocit,že mě sleduje všude,kam jdu.Pořád mi tvrdí,že ke mně patří,že jsme k sobě připoutání,že jsme propojeni,ale já ho přece nechci.Nedokážu mu to vysvětlit.On to prostě nikdy nepochopí.Proč mu prostě nedojde,že ho nepotřebuju,ba naopak,že mi překáží,že je mi lhostejný.Ano,přiznávám,jednou jsem mu podala ruku a pozvala ho dál...otevřela jsem mu dveře,ale to už je přece pryč,myslela jsem,že jsem mu to dala najevo dost jasně,jenže on je mi pořád v patách.Snaží se dát o sobě vědět. Někdy se přede mě dokonce postaví a mává mi před obličejem,jen abych si ho všimla.Někdy zase stojí za dveřmi,klepe a čeká, kdy ho konečně pozvu dál. Nestojím o něj. Křičím na něj,tak jdi přece pryč,STRACHU!Ale on se mi jen směje...říká,že mě nikdy neopustí.A tak se s tím pomalu smiřuju a učím se ho přehlížet.On čeká,až si ho zase pustím k tělu,ale já už to neudělám...