Bez názvu

František jde... putuje... cestuje...
Potkali ho lidé. Mnohokrát ho potkali různí lidé. Nevěnoval jim pozornost. Ptali se na různé i hloupé věci, o kterých věděl, že jsou naprosto nepodstatné. Potkal však jednoho, který mu položil jedinou rozumnou otázku.
"Proč jdeš?"
František neodpovídal velmi dlouhou dobu. Vychutnával si okamžik, kdy putuje od otázky k odpovědi, neboť jen to má smysl.
"Protože chci. Chci být svobodný. Ne svobodný, jako ty... nebo ostatní lidé. Já chci být absolutně svobodný."
"Nikdo není svobodný. Svoboda je příliš nebezpečná věc! Proto existuje protiklad svobody, který spravedlností se zve."
"Máš pravdu, avšak mýlíš se ve své pravdě, příteli. Já jdu a nikdo mě nemůže přinutit konat jinak. Ne snad proto, že by mě nedokázal zastavit, ale já jít nepřestanu. Nezastaví čas, nezastaví vesmír. Jsem svobodný a nikdo nenajde ospravedlnění mě zastavit."
"Jakto? Může říct, že nesmíš jít dál. Musíš počkat na ostatní. Vždyť bez tebe se ztratí, zemřou!"
"Příteli, jakou v tom vidíš spravedlnost? Copak stane-li se něco takového, nezastavíš se sám ze svobodné vůle? Musíš se ospravedlnit? Dobré činy nepotřebují ospravedlnění."
"Ale přece svoboda je nepřímo uměrná spravedlnosti. Čím více spravedlnosti chceš, tím méně svobody můžeš mít! Dá se říct, že pokud ti je udělen trest ve jménu spravedlnosti, je trestem za překročení tvé vlastní svobody!"
"To je nepochybně pravda, avšak tvá svoboda je nečestná. Nemůžeš být absolutně svobodný, pokud nejsi absolutně čestný.
Jaký trest bys mi udělil za to, že svobodně jdu?"