Rozčarování

Minutu co minutu, den co den, týden co týden a snad to je už i pár měsíců, co dumám nad zvláštními pocity, opantávajícími mou zcela rozčarovanou mysl nitkami tichého bláznovství. Kde se vzaly? Odkud pramení myšlenky, které jakoby patřily jinam, do jiné dimenze?
(Kecy, ale sakra, jak to mám popsat?).
Kdo uhlídá moje myšlenky, jenž teď vzaly mou bytost útokem a v tom jejich zběsilém letu nestíhám registrovat, na co má mysl myslí. Zcela se vytrhly z opratí, zdivočely a jdou si vlastní cestou. To nesmím dopustit! Nebo snad mám? ...
Ten pocit, co mě svazuje a moji splašenou a neuspořádanou myšlenkovou soustavu nutí k pohybu, je sladký a zároveň trpký jako chuť vína. Rozvine se v celé své sladkosti, vůni a kráse a já se jím opájím, pak najednou vůně a cukrová chuť bledne a zůstane tu rozprostřena jen hořká mlha s trpkou příchutí něčeho unikajícího. Ale čeho? Je to, jako kdyby se kolem dokola dělo něco, na co čekám, ale čeho se zároveň bojím, ale je to ten příjemný strach, jako když se dítě těší na Mikuláše s čertem, nebo tak podobně ... A já mám to "něco" rozluštit, rozmotat; ale jak poznám, jestli mám rozmotávat zamotané klubko od začátku, nebo teprve odtud, kde je uzlík? A kde se nachází zaprášený konec nitě, za který se musím pevně chytit, aby záhada už nebyla pro mě záhadou? Ten pocit, že mi něco uniká ...
A jakoby za mě myslel někdo jiný, nebo něco jiného:) Slova, jež mi tanou na mysli, nejsou má, smích, který mi v naprosto nevhodných (a taky vhodných) situacích bolestivě rozechvívá bránici a klokotá v útrobách jako bublinky šampaňského a následovně se dere ven doprovázen zvráceným chechotem, taky nepatří mně.
Nebo už šílím snad? ...